"Tak se měj a koukej mi poslat pohled!" řekne Jasmin a obejme mě…
"Neboj, určitě ti ho pošlu… A pozdravuj Ka…" odpovím, ale najednou se mi zatočí hlava a málem omdlím…
"Anno? Je ti něco?" ptá se vyděšeně Jasmin…
"Jen… jen se mi zatočila hlava… Už je to v pohodě… Pozdravuj Karol…" řeknu, usměju se a chystám se k odchodu…
"Jo, dobře budu… A… Tady máš ode mě něco na cestu…" řekne Jasmin a podává mi nějakou krabičku…
Tváří se nějak podezřele… Co to jen může být? Podívám se na obal a zjistím, že… No, to snad není pravda! Ona si ze mě vážně dělá srandu!
Podívám se naštvaně na Jasmin a chci něco říct, ale najednou se ozve nějaké zatroubení… No, jasně, to bude určitě můj taxík…
"Tohle si ještě vyřídíme!" řeknu Jasmin a spěchám ke dveřím…
Jasmin se na mě usměje a zakřičí za mnou: "Měj se hezky, pa!"
Sednu si do taxíku, který mě veze na letiště a vzpamatovávám se ze šoku, který jsem právě prožila… Ta koza bláznivá mi koupila těhotenský test! Jako kdybych jí neříkala, že těhotná být nemůžu! No, i když teď už si tím tak jistá nejsem… Asi si ten test nakonec udělám… Ale bojím se toho, jak dopadne… Někdy je lepší nevědět… No, uvidíme…
Zadívám se z okna a přemýšlím nad svým životem… Nevím, co si teď počnu… Ale teď na to nesmím myslet… Teď mám před sebou skvělých čtrnáct dní volna, které si hodlám pořádně užít… Řím je krásné město, plné památek… Už se tam moooc těším…!!
"Kde… kde to jsem??" mumlám udiveně a prohlížím si neznámou tvář, která se nade mnou sklání…
"Uklidněte se, slečno Safnerová… Jste v nemocnici… Dovezl vás sem taxikář poté, co jste omdlela…" odpoví mi muž v bílém, zřejmě doktor…
"Cože?? Ale vždyť… Já… já nejsem v Římě?" zeptám se zmateně a teprve, když se rozhlédnu zjistím, že jsem nejspíš v nemocničním pokoji…
"Co všechno si pamatujete?" zeptá se mě lékař a zpytavě se na mě podívá…
"No… Naposled to, jak vystupuju z taxíku… Taxikář mi vyndává kufry a dál… Dál už nic nevím…" vzpomínám a jsem čím dál zmatenější…
"Potom jste omdlela a taxikář vás dovezl sem…" dopoví za mě doktor…
"A proč jsem vlastně omdlela?" zeptám se doktora…
"Vy to nevíte??" odpoví mi doktor otázkou a vypadá překvapeně…
"No…" zaváhám…
"Jste těhotná, slečno Safnerová…" řekne doktor a zpečetí tak můj osud…
Tak a je to tady… Už to mám potvrzené… Ale vždyť… Vždyť přece nemůžu mít děti, tak jak to, že jsem těhotná?? Jak je to sakra možné??
Zhluboka se nadechnu, zavřu oči a snažím se nerozbrečet… Chce se mi strašně moc plakat… Na jednu stranu štěstím nad tím zázrakem, že jsem těhotná, ale na druhou stranu nad zoufalstvím, které mě naplňuje, protože jsem sama… Sama a ještě k tomu těhotná…
"Ale jak to?? Já myslela, že děti mít nemůžu…" zeptám se a zase se snažím zahnat ty protivné slzy…
"Je to zázrak," připustí doktor, "ale mám o vás a hlavně vaše dítě obavy, protože vaše těhotenství je jednoznačně rizikové… Abych byl upřímný… Je možné, že se vaše dítě vůbec nenarodí…"
Potom, co to doktor řekl jsem se rozbrečela… Nechápu proč je ke mně život, tak krutý… Nejdřív se musím smířit s tím, že nebudu mít děti a teď najednou přijde tenhle zázrak, ale… Co když potratím?? Já o to dítě nechci přijít!! To by bylo strašné…!! Nezvládla bych to…!!
"A co… co mám dělat??" zeptám se zoufale…
"Doporučoval bych vám zůstat v nemocnici… Potřebujete absolutní klid a péči… Nesmíte se namáhat ani rozčilovat… A také byste měla přibrat… Na to, že jste v pokročilém stádiu těhotenství jste dost podvyživená…." Vyjmenovává doktor spousta věcí, která musím a naopak nesmím dělat… Bedlivě ho poslouchám, ale mám strach… Bojím se toho, jak tohle všechno dopadne… Bojím se toho, že o to dítě přijdu…
-------------------Bill-------------------
Tak a je to tady… Právě v ruce držím obálku díky, které se rozhodně jakým směrem se můj život bude ubírat dál… Strašně moc bych si přál, abych mohl být s Annou… Pokud… pokud nejsem Chrisův otec, pak by nám už nic nebránilo ve štěstí… Ale… Co když se mnou Anna nebude chtít být?? Co když mě už nemiluje??? Ale na druhou stranu… Je zatím zbytečné o tomhle přemýšlet… Nejdřív bych měl zjistit, jak dopadly testy… Nejdřív bych měl zjistit jestli jsem nebo nejsem Chrisův otec… Já nevím, ale… Možná, že bych jím chtěl být… Chris je tak úžasný a bystrý… Je to takový malý zázrak… Jen kdyby mě pouto k němu tolik nesvazovalo s jeho matkou… Sandru nemiluju, vlastně se mi protiví… Mám jí plné zuby, protože mi neustále předhazuje, že malý Chris potřebuje otce, že my jsme rodina… Ale my nejsme rodina… Když se řekne tohle slovo, tak se mi vybaví Anna a… A taky Karol, ano je to zvláštní, že zrovna ona, ale začal jsem za ní chodit do Domova… Je to úžasná dívka a dokonce začala mluvit… Sice zatím jenom málo a hlavně s Annou… Ale se mnou taky občas prohodí pár slov…
Tak… Dost přemýšlení… Rozlepím obálku a vyndám z ní složený papír, na kterém je můj osud… Právě tenhle papír rozhodne o mých dalších krocích… Pokud nejsem Chrisův otec, pak už mě se Sandrou nebude nic pojit… Bude mě sice bolet jestli přijdu o Chrise, ale pokud přijdu o Annu, tak to bude bolet mnohem víc…
Nevím, co mám teď dělat… Asi bych se měl radovat… Měl bych být šťastný, ale nejsem… Možná částečně ano, ale tímhle jsem definitivně přišel o Chrise… Ten maličký není můj syn… Nejsem jeho biologický otec, ale přesto se cítím být jeho otcem… I když na tom papíře stojí něco jiného…
"Crrr, crrr!!!" ozve se najednou a mě to vytrhne z přemýšlení…
Dojdu ke dveřím, otevřu a spatřím Sandru a Chrise… Při pohledu na Chrise mě píchne u srdce… Já ho mám rád, opravdu rád…
"Ahoj Bille!!" řekne Sandra nadšeně a hrne se dovnitř…
"Stýskalo se nám po tobě!" pokračuje dál ve své řeči a vůbec jí nezajímá, že mě ještě nepustila ke slovu…
"Sandro, potřebuju s tebou mluvit… Posaď se, prosím…" řeknu a nadechnu se, protože tohle bude těžké, moc těžké…
Sandra se na mě nechápavě podívá, chce něco říct, ale když uvidí můj pevný pohled, neřekne nakonec nic a pouze si sedne s malým Chrisem v náručí…
Vzpomenu si na list papíru, který stále svírám v ruce a podám ho Sandře…
"Takže se na nás vykašleš?? Jenom kvůli nějakému papíru??!! Sakra, Bille!! Já tě miluju!!! Myslela jsem, že máš Chrise rád!!" křičí Sandra a vypadá vážně zoufale…
"To mám, ale… Miluju Annu, Sandro… Rád bych se s Chrisem vídal dál, ale… mezi námi dvěma to nemá cenu… Já tě nemiluju… Ale třeba Chrisův skutečný otec ano…" řeknu a doufám, že mě Sandra pochopí a hlavně, že mi dovolí vídat se s Chrisem… Mám toho maličkého moc rád…
Sandra se jen ušklíbne a potom řekne: "Jak chceš, Bille!!! Ale zapomeň na Chrise, protože buď nás budeš mít oba nebo ani jednoho!!!"
Právě tohohle jsem se bál… Bál jsem se, že Sandra řekne něco takového… Ale pořád jsem doufal, že není tak zlá… Že dokáže mít někoho ráda… Ale teď mám strach, že nemá ráda ani Chrise…
"Ale Sandro!! To přeci nemůžeš!!" vykřiknu a jsem vážně zoufalý…
Sandra sebere malého a jde pryč… Snažím se jí zastavit, ale marně… Sakra, já nechci přijít o Chrise! Nechci!!!
-------------------Anna-------------------
Ach jo… To je nuda… Nebaví mě pořád jenom ležet a nic nedělat, ale vím, že je to nutné… Nic jiného se bohužel nedá dělat… Kdyby za mnou aspoň někdo přišel, ale kdo?? Možná tak akorát Jasmin… Ale jinak nikoho nemám… Kromě své matky, na kterou jsem tak moc chtěla zapomenout, ale copak to jde?? Je to moje matka i když mi tak moc ublížila… Přála bych si, abych mohla být s Billem… Pořád ho strašně moc miluju… Ale on mě už asi ne… Už na mě určitě zapomněl… Teď je přeci šťastný se Sandrou a tím malým… Bill je šťastný… A já?? Já umírám bolestí, zoufalstvím a hrozným strachem… Strašně se bojím, že přijdu o své děťátko…
"Ahoj Anno!" uslyším najednou nějaký hlas, otočím se ke dveřím a spatřím Karol…
"Ahoj Karol! Co tady děláš??" zeptám se a jsem příjemně překvapená…
"Přišla jsem s tetou Jasmin, ale ona se ještě někde zdržela…" odpoví mi Karol… Už se mnou mluví úplně normálně…
Chvilku si s ní povídám a potom se objeví Jasmin… Vypadá nějak přepadle… Doufám, že se nic neděje… Potom si s ní musím promluvit…
Konec 14. části
Marky
"Neboj, určitě ti ho pošlu… A pozdravuj Ka…" odpovím, ale najednou se mi zatočí hlava a málem omdlím…
"Anno? Je ti něco?" ptá se vyděšeně Jasmin…
"Jen… jen se mi zatočila hlava… Už je to v pohodě… Pozdravuj Karol…" řeknu, usměju se a chystám se k odchodu…
"Jo, dobře budu… A… Tady máš ode mě něco na cestu…" řekne Jasmin a podává mi nějakou krabičku…
Tváří se nějak podezřele… Co to jen může být? Podívám se na obal a zjistím, že… No, to snad není pravda! Ona si ze mě vážně dělá srandu!
Podívám se naštvaně na Jasmin a chci něco říct, ale najednou se ozve nějaké zatroubení… No, jasně, to bude určitě můj taxík…
"Tohle si ještě vyřídíme!" řeknu Jasmin a spěchám ke dveřím…
Jasmin se na mě usměje a zakřičí za mnou: "Měj se hezky, pa!"
Sednu si do taxíku, který mě veze na letiště a vzpamatovávám se ze šoku, který jsem právě prožila… Ta koza bláznivá mi koupila těhotenský test! Jako kdybych jí neříkala, že těhotná být nemůžu! No, i když teď už si tím tak jistá nejsem… Asi si ten test nakonec udělám… Ale bojím se toho, jak dopadne… Někdy je lepší nevědět… No, uvidíme…
Zadívám se z okna a přemýšlím nad svým životem… Nevím, co si teď počnu… Ale teď na to nesmím myslet… Teď mám před sebou skvělých čtrnáct dní volna, které si hodlám pořádně užít… Řím je krásné město, plné památek… Už se tam moooc těším…!!
"Kde… kde to jsem??" mumlám udiveně a prohlížím si neznámou tvář, která se nade mnou sklání…
"Uklidněte se, slečno Safnerová… Jste v nemocnici… Dovezl vás sem taxikář poté, co jste omdlela…" odpoví mi muž v bílém, zřejmě doktor…
"Cože?? Ale vždyť… Já… já nejsem v Římě?" zeptám se zmateně a teprve, když se rozhlédnu zjistím, že jsem nejspíš v nemocničním pokoji…
"Co všechno si pamatujete?" zeptá se mě lékař a zpytavě se na mě podívá…
"No… Naposled to, jak vystupuju z taxíku… Taxikář mi vyndává kufry a dál… Dál už nic nevím…" vzpomínám a jsem čím dál zmatenější…
"Potom jste omdlela a taxikář vás dovezl sem…" dopoví za mě doktor…
"A proč jsem vlastně omdlela?" zeptám se doktora…
"Vy to nevíte??" odpoví mi doktor otázkou a vypadá překvapeně…
"No…" zaváhám…
"Jste těhotná, slečno Safnerová…" řekne doktor a zpečetí tak můj osud…
Tak a je to tady… Už to mám potvrzené… Ale vždyť… Vždyť přece nemůžu mít děti, tak jak to, že jsem těhotná?? Jak je to sakra možné??
Zhluboka se nadechnu, zavřu oči a snažím se nerozbrečet… Chce se mi strašně moc plakat… Na jednu stranu štěstím nad tím zázrakem, že jsem těhotná, ale na druhou stranu nad zoufalstvím, které mě naplňuje, protože jsem sama… Sama a ještě k tomu těhotná…
"Ale jak to?? Já myslela, že děti mít nemůžu…" zeptám se a zase se snažím zahnat ty protivné slzy…
"Je to zázrak," připustí doktor, "ale mám o vás a hlavně vaše dítě obavy, protože vaše těhotenství je jednoznačně rizikové… Abych byl upřímný… Je možné, že se vaše dítě vůbec nenarodí…"
Potom, co to doktor řekl jsem se rozbrečela… Nechápu proč je ke mně život, tak krutý… Nejdřív se musím smířit s tím, že nebudu mít děti a teď najednou přijde tenhle zázrak, ale… Co když potratím?? Já o to dítě nechci přijít!! To by bylo strašné…!! Nezvládla bych to…!!
"A co… co mám dělat??" zeptám se zoufale…
"Doporučoval bych vám zůstat v nemocnici… Potřebujete absolutní klid a péči… Nesmíte se namáhat ani rozčilovat… A také byste měla přibrat… Na to, že jste v pokročilém stádiu těhotenství jste dost podvyživená…." Vyjmenovává doktor spousta věcí, která musím a naopak nesmím dělat… Bedlivě ho poslouchám, ale mám strach… Bojím se toho, jak tohle všechno dopadne… Bojím se toho, že o to dítě přijdu…
-------------------Bill-------------------
Tak a je to tady… Právě v ruce držím obálku díky, které se rozhodně jakým směrem se můj život bude ubírat dál… Strašně moc bych si přál, abych mohl být s Annou… Pokud… pokud nejsem Chrisův otec, pak by nám už nic nebránilo ve štěstí… Ale… Co když se mnou Anna nebude chtít být?? Co když mě už nemiluje??? Ale na druhou stranu… Je zatím zbytečné o tomhle přemýšlet… Nejdřív bych měl zjistit, jak dopadly testy… Nejdřív bych měl zjistit jestli jsem nebo nejsem Chrisův otec… Já nevím, ale… Možná, že bych jím chtěl být… Chris je tak úžasný a bystrý… Je to takový malý zázrak… Jen kdyby mě pouto k němu tolik nesvazovalo s jeho matkou… Sandru nemiluju, vlastně se mi protiví… Mám jí plné zuby, protože mi neustále předhazuje, že malý Chris potřebuje otce, že my jsme rodina… Ale my nejsme rodina… Když se řekne tohle slovo, tak se mi vybaví Anna a… A taky Karol, ano je to zvláštní, že zrovna ona, ale začal jsem za ní chodit do Domova… Je to úžasná dívka a dokonce začala mluvit… Sice zatím jenom málo a hlavně s Annou… Ale se mnou taky občas prohodí pár slov…
Tak… Dost přemýšlení… Rozlepím obálku a vyndám z ní složený papír, na kterém je můj osud… Právě tenhle papír rozhodne o mých dalších krocích… Pokud nejsem Chrisův otec, pak už mě se Sandrou nebude nic pojit… Bude mě sice bolet jestli přijdu o Chrise, ale pokud přijdu o Annu, tak to bude bolet mnohem víc…
Nevím, co mám teď dělat… Asi bych se měl radovat… Měl bych být šťastný, ale nejsem… Možná částečně ano, ale tímhle jsem definitivně přišel o Chrise… Ten maličký není můj syn… Nejsem jeho biologický otec, ale přesto se cítím být jeho otcem… I když na tom papíře stojí něco jiného…
"Crrr, crrr!!!" ozve se najednou a mě to vytrhne z přemýšlení…
Dojdu ke dveřím, otevřu a spatřím Sandru a Chrise… Při pohledu na Chrise mě píchne u srdce… Já ho mám rád, opravdu rád…
"Ahoj Bille!!" řekne Sandra nadšeně a hrne se dovnitř…
"Stýskalo se nám po tobě!" pokračuje dál ve své řeči a vůbec jí nezajímá, že mě ještě nepustila ke slovu…
"Sandro, potřebuju s tebou mluvit… Posaď se, prosím…" řeknu a nadechnu se, protože tohle bude těžké, moc těžké…
Sandra se na mě nechápavě podívá, chce něco říct, ale když uvidí můj pevný pohled, neřekne nakonec nic a pouze si sedne s malým Chrisem v náručí…
Vzpomenu si na list papíru, který stále svírám v ruce a podám ho Sandře…
"Takže se na nás vykašleš?? Jenom kvůli nějakému papíru??!! Sakra, Bille!! Já tě miluju!!! Myslela jsem, že máš Chrise rád!!" křičí Sandra a vypadá vážně zoufale…
"To mám, ale… Miluju Annu, Sandro… Rád bych se s Chrisem vídal dál, ale… mezi námi dvěma to nemá cenu… Já tě nemiluju… Ale třeba Chrisův skutečný otec ano…" řeknu a doufám, že mě Sandra pochopí a hlavně, že mi dovolí vídat se s Chrisem… Mám toho maličkého moc rád…
Sandra se jen ušklíbne a potom řekne: "Jak chceš, Bille!!! Ale zapomeň na Chrise, protože buď nás budeš mít oba nebo ani jednoho!!!"
Právě tohohle jsem se bál… Bál jsem se, že Sandra řekne něco takového… Ale pořád jsem doufal, že není tak zlá… Že dokáže mít někoho ráda… Ale teď mám strach, že nemá ráda ani Chrise…
"Ale Sandro!! To přeci nemůžeš!!" vykřiknu a jsem vážně zoufalý…
Sandra sebere malého a jde pryč… Snažím se jí zastavit, ale marně… Sakra, já nechci přijít o Chrise! Nechci!!!
-------------------Anna-------------------
Ach jo… To je nuda… Nebaví mě pořád jenom ležet a nic nedělat, ale vím, že je to nutné… Nic jiného se bohužel nedá dělat… Kdyby za mnou aspoň někdo přišel, ale kdo?? Možná tak akorát Jasmin… Ale jinak nikoho nemám… Kromě své matky, na kterou jsem tak moc chtěla zapomenout, ale copak to jde?? Je to moje matka i když mi tak moc ublížila… Přála bych si, abych mohla být s Billem… Pořád ho strašně moc miluju… Ale on mě už asi ne… Už na mě určitě zapomněl… Teď je přeci šťastný se Sandrou a tím malým… Bill je šťastný… A já?? Já umírám bolestí, zoufalstvím a hrozným strachem… Strašně se bojím, že přijdu o své děťátko…
"Ahoj Anno!" uslyším najednou nějaký hlas, otočím se ke dveřím a spatřím Karol…
"Ahoj Karol! Co tady děláš??" zeptám se a jsem příjemně překvapená…
"Přišla jsem s tetou Jasmin, ale ona se ještě někde zdržela…" odpoví mi Karol… Už se mnou mluví úplně normálně…
Chvilku si s ní povídám a potom se objeví Jasmin… Vypadá nějak přepadle… Doufám, že se nic neděje… Potom si s ní musím promluvit…
Konec 14. části
Marky