"Co chceš dělat, Anno?" zeptá se mě Jasmin potom, co jí vylíčím všechno, co se stalo…
Podívám se na ní a nic neříkám… Po chvíli jí odpovím: "Já… nevím… Nevím, co teď budu dělat… Jak budu žít… Vážně nevím…"
"Jediné, co vím je, že miluju Billa… Ale už spolu nemůžeme být…" dodám ještě a po tvářích se mi znovu kutálí slzy…
Ach jo, co mám dělat, když ho miluju? Chci být s ním, ale zároveň vím, že to není možné… Aspoň do té doby než si Bill uvědomí, co vlastně chce… Musí si uvědomit jestli chce mě nebo… nebo dítě a… Sandru…
"Anno, já tě nechápu… Když ho miluješ, tak proč jsi od něj odešla? Takhle jsi tý potvoře uvolnila svoje místo!" vykřikne Jasmin…
"Víš, ale ona Billa měla i když jsem s ním žila… Vždyť… poslední dobou byl skoro pořád u ní… Vždycky si našla nějakej důvod, aby musel jet Bill za ní… A já?? Byla jsem sama a užírala se tím, že je Bill s ní a ne se mnou! Tak už to prostě nešlo! Já… teď musím udělat tu zatracenou maturitu, ještě, že už bude za chvíli, a potom… asi odjedu… Potřebuju pauzu…" řeknu a vidina dovolené strávené někde hodně daleko - od všech těch problémů je při nejmenším lákavá…
"Jo to je fakt… Potřebuješ si odpočinout… A už víš, co budeš dělat po maturitě? Myslím tím jakou práci budeš dělat? Zůstaneš u nás v Domově nebo si najdeš něco odpovídajícího tvému vzdělání?" zeptá se Jasmin a zpytavě se na mě podívá…
"No, jasně, že zůstanu v Domově! Tahle práce mi vyhovuje, baví mě… Nevidím nejmenší důvod proč bych ji měla měnit…" odpovím a jsem trochu dotčená… Jak si mohla myslet, že bych šla někam jinam? Že bych opustila všechny ty děti a hlavně Karol…
"No… možná proto, že jinde by jsi měla víc peněz… Nezapomeň, že do teď tě živil Bill, ale teď… Teď se ti bude hodit každá koruna…" řekne mi Jasmin a já musím, ač nerada, souhlasit, že má pravdu… Tohle mě zatím vůbec nenapadlo… Je to čím dál víc komplikovanější… No, teď musím vydržet do maturity a pak začnu nový život…
-----------------Bill--------------
Bože, já jsem tak šťastný! Chris je tak sladký! Nevím proč, ale když se na něj podívám zaplavuje mě zvláštní pocit… Připadám si jako jeho otec… I když možná, že jím opravdu jsem… Už se těším domů za Annou… Až jí budu vyprávět o Chrisovi… I když… musím přiznat, že poslední dobou náš vztah není to, co býval... Mám pocit, že už si nejsme, tak blízcí… Poslední dobou se s ní skoro nevídám… Ale zřejmě je to hlavně moje vina… Poslední dobou jsem jí zanedbával… Staral jsem se hlavně o Sandru a o to malé… Ale teď když se Chris narodil, tak bude všechno jiné… Nesmím dovolit, aby mě Sandra oddělila od Anny úplně! Annu miluju a chci být s ní… Věřím, že se náš vztah dá zachránit… Teď nám to sice moc neklapalo… Ale to se změní… Přemýšlel jsem a… chci si Annu vzít… Chci, aby se stala mojí ženou… Sandra si sice myslí, že jsme svoji, ta naše lež se nějak promlčela, ale… Dnes večer Annu požádám o ruku!
"Anno?? Lásko, jsi tu?" křiknu, když za sebou zavřu dveře, ale odpovědí mi je jen ticho… Takové zvláštní, tíživé a zlověstné ticho…
Procházím bytem a začínám mít takové zvláštní tušení… Je to tu takové jiné, prázdné… Jako by odtud někdo vymazal Anninu přítomnost… Dojdu až do kuchyně a můj pohled se zastaví na kuchyňské lince… Leží tam něco malého lesklého… Přijdu blíž a zjistím, že… Ne to není možné!
"Anno!" vykřiknu a sesunu se na zem…
V dlani svírám prstýnek, který jsem před chvílí objevil… To není možné… Ona odešla, opravdu odešla….
"Anno, lásko…" zašeptám a po tvářích se mi kutálí slzy… Teprve teď jsem si to uvědomil… Celou tu dobu se mi Anna vzdalovala až se mi odcizila úplně… Mohl jsem to zachránit… Sakra! Kdybych nebyl tak zaslepený a posedlý tím dítětem, všechno by bylo jiné… Anna by neodešla… Byla by tady se mnou… A teď? Teď jsem sám, protože bez ní si připadám prázdný, ztracený… Anna je smysl mého života, jak to, že mi to nedošlo dřív?
"Sakra! Všechno jsem zkazil! Všechno jsem zničil! Všechno!!!" vykřiknu zoufale…
Musím něco udělat… Musím najít Annu… Musím jí říct, jak jí miluju a… A co? Stejně se mi nepodaří přesvědčit ji, aby se ke mně vrátila… Zklamal jsem ji…
Zvednu se ze země a rozhlédnu se kolem sebe… Jsem zoufalý… Přemýšlím, co mám dělat… Zavolat Anně nemá cenu… Už jsem to zkoušel a nebrala mi to… Kam jen mohla jít? Možná je v Domově… nebo u Jasmin… Nevím, ale musím ji najít… Musím!
"Ahoj… Je tady Anna?" zeptám se Jasmin, která mi přišla otevřít…
Jasmin se na mě podívá zvláštním pohledem a potom mi vyhýbavě odpoví: "No… Já nevím… Před chvíli jsem přišla a…"
"Nelži mi, Jasmin! Musíš přece vědět jestli tady je nebo ne… V Domově není a… jediné místo, kde by mohla být je tady… Prosím řekni mi: Je tady nebo ne?" přeruším Jasmin a snažím se jí přesvědčit, aby mi řekla pravdu… Vím, že tady Anna je… Vím to!
Jasmin se na mě podívá, potom sklopí svůj pohled a tiše řekne: "Ano, je tady…"
"Můžu… můžu dál?" zeptám se, ale vůbec si nejsem jistý jestli mě Jasmin vůbec pustí dovnitř…
"No… Já nevím, Bille… Asi by si za ní teď neměl chodit…" odpoví mi Jasmin a uhne pohledem…
"Ale… Já jí miluju! Miluju jí a nechci jí ztratit!" vykřiknu, možná až moc nahlas, protože se ve dveřích objeví Anna…
Při pohledu na ní mě píchne i srdce… Vypadá… tak zoufale, tak zničeně… Je hrozně bledá… A vypadá celá taková pohublá…
"Anno… Lásko…" zašeptám a chci ji obejmout, ale ona se nenechá… Uhne a podívá se na mě utrápeným a vyčítavým pohledem…
"Můžu s tebou mluvit?" zeptám se a podívám se na Jasmin, která je tam stále s námi…
"No… Já nevím, Bille… Myslím, že my dva už nemáme o čem mluvit…" odpoví mi Anna a dívá se do země…
Zase cítím ten hrozný pocit… Pocit, že jí ztrácím…
"Ale… Anno, já tě miluju…! Prosím… dovol mi si s tebou promluvit… Já…" prosím Annu a chci jí říct, že si ji chci vzít, ale ona mě přeruší…
"Bille, prosím běž pryč… Já tě taky miluju, ale… my dva už nemůžeme být spolu… Tak to pochop! Tvoje rodina je teď Sandra a ten malý… Na mě zapomeň…" řekne Anna a brečí…
Stojím tam naproti ní a nevím, co mám dělat… Cítím, že jí ztrácím… Už není cesty zpět…
"Miluju tě, Anno… Navždy…" zašeptám, potom se otočím a odcházím… Odcházím od někoho koho strašně moc miluju… Cítím, že se ztrátou Anny zemřel kousek mě… Moje srdce se rozlétlo na tisíce kousíčků…
----------------Anna--------------
"Miluju tě, Anno… Navždy…" zašeptá Bill, potom se otočí a odejde…
Chvíli stojím u dveří a dívám se za ním… Brečím jako malá holka a cítím, že umírám… Něco ve mně umírá společně se ztrátou Billa… Ale vím, že je to takhle lepší… Ano, určitě je to tak lepší…
Sakra, co si to namlouvám vždyť ho miluju!
Zhroutím se na zem a brečím… Jsem tak zoufalá, tak nešťastná… Chtěla bych umřít, ale vím, že musím žít! Ne, teď už ne… Nehodlám to vzdát, nikdy! Zvládnu to, dokážu to!
------------Za nějaký čas-----------
Bože, to je strašný… Už mě z toho věčnýho zvracení asi hrábne… Proč je mi sakra pořád tak špatně? Sednu si zničeně na zem v koupelně a přemýšlím… Donedávna jsem si nalhávala, že je to třeba stresem z maturity, ale tohle vysvětlení teď taky padlo… Nevím jestli je to rozchodem s Billem… Ale špatně mi bylo už před tím… Sakra, už mě z toho fakt hrábne! Ještě, že dneska odjíždím! Už se na tu dovolenou strašně těším… Konečně si odpočinu od toho všeho….
"Tobě už je zase špatně? Já ti říkám, že jsi těhotná! Proč si neuděláš těhotenskej test? Nebo si zajdi k doktorovi!" řeknu Jasmin, když mě uvidí klečet u záchodový mísy…
Podívám se na ní a zvednu se ze země… S tímhle mě otravuje pořád, ale je to blbost… Jak bych asi mohla bejt těhotná, když nemůžu mít děti… Už se jí ani neobtěžuji odpovědět, nemělo by to cenu… Ona si stejně bude pořád mlet svou… No, i když… Je pravda, že by to nebylo, tak špatný… Co bych dala za to mít dítě, ale teď by se to nehodilo… Co bych dělala sama s dítětem? Ježiš, proč nad tím přemýšlím?? Vždyť to nemá cenu… Stejně mít děti nemůžu… Hold si musím zvyknout na myšlenku, že budu pořád sama…
Konec 13. části
Marky
Podívám se na ní a nic neříkám… Po chvíli jí odpovím: "Já… nevím… Nevím, co teď budu dělat… Jak budu žít… Vážně nevím…"
"Jediné, co vím je, že miluju Billa… Ale už spolu nemůžeme být…" dodám ještě a po tvářích se mi znovu kutálí slzy…
Ach jo, co mám dělat, když ho miluju? Chci být s ním, ale zároveň vím, že to není možné… Aspoň do té doby než si Bill uvědomí, co vlastně chce… Musí si uvědomit jestli chce mě nebo… nebo dítě a… Sandru…
"Anno, já tě nechápu… Když ho miluješ, tak proč jsi od něj odešla? Takhle jsi tý potvoře uvolnila svoje místo!" vykřikne Jasmin…
"Víš, ale ona Billa měla i když jsem s ním žila… Vždyť… poslední dobou byl skoro pořád u ní… Vždycky si našla nějakej důvod, aby musel jet Bill za ní… A já?? Byla jsem sama a užírala se tím, že je Bill s ní a ne se mnou! Tak už to prostě nešlo! Já… teď musím udělat tu zatracenou maturitu, ještě, že už bude za chvíli, a potom… asi odjedu… Potřebuju pauzu…" řeknu a vidina dovolené strávené někde hodně daleko - od všech těch problémů je při nejmenším lákavá…
"Jo to je fakt… Potřebuješ si odpočinout… A už víš, co budeš dělat po maturitě? Myslím tím jakou práci budeš dělat? Zůstaneš u nás v Domově nebo si najdeš něco odpovídajícího tvému vzdělání?" zeptá se Jasmin a zpytavě se na mě podívá…
"No, jasně, že zůstanu v Domově! Tahle práce mi vyhovuje, baví mě… Nevidím nejmenší důvod proč bych ji měla měnit…" odpovím a jsem trochu dotčená… Jak si mohla myslet, že bych šla někam jinam? Že bych opustila všechny ty děti a hlavně Karol…
"No… možná proto, že jinde by jsi měla víc peněz… Nezapomeň, že do teď tě živil Bill, ale teď… Teď se ti bude hodit každá koruna…" řekne mi Jasmin a já musím, ač nerada, souhlasit, že má pravdu… Tohle mě zatím vůbec nenapadlo… Je to čím dál víc komplikovanější… No, teď musím vydržet do maturity a pak začnu nový život…
-----------------Bill--------------
Bože, já jsem tak šťastný! Chris je tak sladký! Nevím proč, ale když se na něj podívám zaplavuje mě zvláštní pocit… Připadám si jako jeho otec… I když možná, že jím opravdu jsem… Už se těším domů za Annou… Až jí budu vyprávět o Chrisovi… I když… musím přiznat, že poslední dobou náš vztah není to, co býval... Mám pocit, že už si nejsme, tak blízcí… Poslední dobou se s ní skoro nevídám… Ale zřejmě je to hlavně moje vina… Poslední dobou jsem jí zanedbával… Staral jsem se hlavně o Sandru a o to malé… Ale teď když se Chris narodil, tak bude všechno jiné… Nesmím dovolit, aby mě Sandra oddělila od Anny úplně! Annu miluju a chci být s ní… Věřím, že se náš vztah dá zachránit… Teď nám to sice moc neklapalo… Ale to se změní… Přemýšlel jsem a… chci si Annu vzít… Chci, aby se stala mojí ženou… Sandra si sice myslí, že jsme svoji, ta naše lež se nějak promlčela, ale… Dnes večer Annu požádám o ruku!
"Anno?? Lásko, jsi tu?" křiknu, když za sebou zavřu dveře, ale odpovědí mi je jen ticho… Takové zvláštní, tíživé a zlověstné ticho…
Procházím bytem a začínám mít takové zvláštní tušení… Je to tu takové jiné, prázdné… Jako by odtud někdo vymazal Anninu přítomnost… Dojdu až do kuchyně a můj pohled se zastaví na kuchyňské lince… Leží tam něco malého lesklého… Přijdu blíž a zjistím, že… Ne to není možné!
"Anno!" vykřiknu a sesunu se na zem…
V dlani svírám prstýnek, který jsem před chvílí objevil… To není možné… Ona odešla, opravdu odešla….
"Anno, lásko…" zašeptám a po tvářích se mi kutálí slzy… Teprve teď jsem si to uvědomil… Celou tu dobu se mi Anna vzdalovala až se mi odcizila úplně… Mohl jsem to zachránit… Sakra! Kdybych nebyl tak zaslepený a posedlý tím dítětem, všechno by bylo jiné… Anna by neodešla… Byla by tady se mnou… A teď? Teď jsem sám, protože bez ní si připadám prázdný, ztracený… Anna je smysl mého života, jak to, že mi to nedošlo dřív?
"Sakra! Všechno jsem zkazil! Všechno jsem zničil! Všechno!!!" vykřiknu zoufale…
Musím něco udělat… Musím najít Annu… Musím jí říct, jak jí miluju a… A co? Stejně se mi nepodaří přesvědčit ji, aby se ke mně vrátila… Zklamal jsem ji…
Zvednu se ze země a rozhlédnu se kolem sebe… Jsem zoufalý… Přemýšlím, co mám dělat… Zavolat Anně nemá cenu… Už jsem to zkoušel a nebrala mi to… Kam jen mohla jít? Možná je v Domově… nebo u Jasmin… Nevím, ale musím ji najít… Musím!
"Ahoj… Je tady Anna?" zeptám se Jasmin, která mi přišla otevřít…
Jasmin se na mě podívá zvláštním pohledem a potom mi vyhýbavě odpoví: "No… Já nevím… Před chvíli jsem přišla a…"
"Nelži mi, Jasmin! Musíš přece vědět jestli tady je nebo ne… V Domově není a… jediné místo, kde by mohla být je tady… Prosím řekni mi: Je tady nebo ne?" přeruším Jasmin a snažím se jí přesvědčit, aby mi řekla pravdu… Vím, že tady Anna je… Vím to!
Jasmin se na mě podívá, potom sklopí svůj pohled a tiše řekne: "Ano, je tady…"
"Můžu… můžu dál?" zeptám se, ale vůbec si nejsem jistý jestli mě Jasmin vůbec pustí dovnitř…
"No… Já nevím, Bille… Asi by si za ní teď neměl chodit…" odpoví mi Jasmin a uhne pohledem…
"Ale… Já jí miluju! Miluju jí a nechci jí ztratit!" vykřiknu, možná až moc nahlas, protože se ve dveřích objeví Anna…
Při pohledu na ní mě píchne i srdce… Vypadá… tak zoufale, tak zničeně… Je hrozně bledá… A vypadá celá taková pohublá…
"Anno… Lásko…" zašeptám a chci ji obejmout, ale ona se nenechá… Uhne a podívá se na mě utrápeným a vyčítavým pohledem…
"Můžu s tebou mluvit?" zeptám se a podívám se na Jasmin, která je tam stále s námi…
"No… Já nevím, Bille… Myslím, že my dva už nemáme o čem mluvit…" odpoví mi Anna a dívá se do země…
Zase cítím ten hrozný pocit… Pocit, že jí ztrácím…
"Ale… Anno, já tě miluju…! Prosím… dovol mi si s tebou promluvit… Já…" prosím Annu a chci jí říct, že si ji chci vzít, ale ona mě přeruší…
"Bille, prosím běž pryč… Já tě taky miluju, ale… my dva už nemůžeme být spolu… Tak to pochop! Tvoje rodina je teď Sandra a ten malý… Na mě zapomeň…" řekne Anna a brečí…
Stojím tam naproti ní a nevím, co mám dělat… Cítím, že jí ztrácím… Už není cesty zpět…
"Miluju tě, Anno… Navždy…" zašeptám, potom se otočím a odcházím… Odcházím od někoho koho strašně moc miluju… Cítím, že se ztrátou Anny zemřel kousek mě… Moje srdce se rozlétlo na tisíce kousíčků…
----------------Anna--------------
"Miluju tě, Anno… Navždy…" zašeptá Bill, potom se otočí a odejde…
Chvíli stojím u dveří a dívám se za ním… Brečím jako malá holka a cítím, že umírám… Něco ve mně umírá společně se ztrátou Billa… Ale vím, že je to takhle lepší… Ano, určitě je to tak lepší…
Sakra, co si to namlouvám vždyť ho miluju!
Zhroutím se na zem a brečím… Jsem tak zoufalá, tak nešťastná… Chtěla bych umřít, ale vím, že musím žít! Ne, teď už ne… Nehodlám to vzdát, nikdy! Zvládnu to, dokážu to!
------------Za nějaký čas-----------
Bože, to je strašný… Už mě z toho věčnýho zvracení asi hrábne… Proč je mi sakra pořád tak špatně? Sednu si zničeně na zem v koupelně a přemýšlím… Donedávna jsem si nalhávala, že je to třeba stresem z maturity, ale tohle vysvětlení teď taky padlo… Nevím jestli je to rozchodem s Billem… Ale špatně mi bylo už před tím… Sakra, už mě z toho fakt hrábne! Ještě, že dneska odjíždím! Už se na tu dovolenou strašně těším… Konečně si odpočinu od toho všeho….
"Tobě už je zase špatně? Já ti říkám, že jsi těhotná! Proč si neuděláš těhotenskej test? Nebo si zajdi k doktorovi!" řeknu Jasmin, když mě uvidí klečet u záchodový mísy…
Podívám se na ní a zvednu se ze země… S tímhle mě otravuje pořád, ale je to blbost… Jak bych asi mohla bejt těhotná, když nemůžu mít děti… Už se jí ani neobtěžuji odpovědět, nemělo by to cenu… Ona si stejně bude pořád mlet svou… No, i když… Je pravda, že by to nebylo, tak špatný… Co bych dala za to mít dítě, ale teď by se to nehodilo… Co bych dělala sama s dítětem? Ježiš, proč nad tím přemýšlím?? Vždyť to nemá cenu… Stejně mít děti nemůžu… Hold si musím zvyknout na myšlenku, že budu pořád sama…
Konec 13. části
Marky