No, tak to je dobrá.´říkal sem si po cestě domů. ´Nesnáší Tokio Hotel. Hm, tak to bude prdel, až se dozví, kdo jsem. Teda vlastně jsme.´
"Co je?" zeptal se mě Tom, hned, jak sem si vyzul boty.
"No, nic, já myslel, že Nea ví, kdo jsme." kouknul sem na něj. "Jak jako, kdo jsme.?" nechápal Tom. "Jo jako ty myslíš Tokio Hotel? A ona to neví?" došlo mu to po chvilce.
"Nejenom, že to neví, ona Tokio Hotel vyloženě nesnáší." "Jo? A jak to víš?" zeptal se ho Tom.
"Před chvilkou sem s ní mluvil a ona se mě zeptala, jestli tu skupinu znám. No, já jí odpověděl, že jo. A ona začala, že její kámoška chce, aby s ňou šla na jejich koncert o prázdninách v Praze."
"No a z toho si jako poznal, že nás nesnáší jo? uchechtl se bratrovi Tom.
"Ne, jenže já se jí zeptal, jestli půjde a ona řekla, že ne, protože Tokio Hotel úpa nesnáší, že jsou příšerní a navíc že ten zpěvák vypadá jak..."
"Jak co?" Tom byl zvědavý, jak ho nazvala. "Jak buzerant." Tom vyprskl smíchy. Věděl, že Bill tuhle nadávku nesnáší ze všeho nejvíc.
"Čemu se jako směješ?" "Brácha klid, ale jak to, že ví, jakvypadáš, ale nepoznala tě?" uvažoval.
"Ona říkala, že mě viděla naposled, když sem měl ještě krátký vlasy a to ještě jenom ,z rychlíku,." Plácl sebou do křesla a pohlédl na své dvojče, co tomu jako říká.
"Tak to je síla. Víš co to bude, až se to dozví?" Měl starost. To by mu pokazilo plány. Kdyby se to dozvěděla dřív, než ji ,dostane,....
"Nesmíme jí to říct." vyhrkl ze sebe.
"Ne? Já bych řekl, že by to bylo lepší, než jí lhát."
"Prosim tě, jaký lhaní. To by se tě přece musela přímo zeptat, jestli sme Tokio Hotel ne?" Bill jen pokrčil rameny. "Nevim." "Ale já jo. Nic jí říkat nebudem. Ono se to potom nějak poddá. Akorát to musíme říct aji klukům, aby se jako nějak blbě nepodřekli." přemýšlel dopředu.
"No a jak to chceš udělat ve škole, aby se jako náhodou někdo nepodřekl tam?" zeptal se Bill. Nechtělo se mu lhát. Lež nesnášel.
"Nevím, ale nějak určitě. Teď nad tím nedumej a skoč to zavolat klukům." Bill se teda zvednul a šel telefonovat.
"Tati?Já jdu ven jo? zavolám, aby neměl starost.
"Jasně. Stav se prosim tě ještě k babičce, něco pro mě vzkazovala, ale já nemám čas se tam stavit."
"Ale no jo." houknu a vycházím ze dveří. Vykračuju si to směrem k parku. Ráno na mě padla nějaká depka, takže chci být sama. Bohužel je ale zrovna dneska strašně krásně a všude se procházejí lidi. Už mi leze na nervy, jak za každým keřem najdu nějakou zamilovanou dvojci.
´Já chci bejt taky tak šťastná.´
Projdu celý park, ale nikde nenajdu místo, kde bych byla sama. Zamířím teda na jednu odlehlou polní cestičku za Magdeburkem. Celkem jsem si zašla, ale stojí to za to. Tady je opravdu krásně. Chodila jsem sem jako malá a milovala to tu. Sedla jsem si pod jeden ze stromů, které ju lemovaly. Zavřu oči a hodnotím svůj dosavadní život.
´Co sem sakra já kdy dokázala? Je mi patnáct a furt jenom sedím na prdeli. Proč se mě nemůže aspoň jednou něco povést?´Jo, mám pár snů. Z toho největší, stát se zpěvačkou. Ne jako v nějakým sboru nebo sólově, ale v nějaké kapele. Bejt slavná. Zpívat, to je to, co mě hrozně baví. Hudbu miluju, žiju ní. Ale, jaksi mi nikdy nikdo nedal možnost ze sebe něco dostat.
No, a já a vstahy? Tak to je kapitola sama o sobě. Nejen, že sem se vždycky zabouchla do těch ,nesprávnejch, kluků, ale oni to k tomu museli být hrozní grázli, kteří mě jenom využívali. No, i když jednou sem chodila s jedním fantastickým klukem. Jmenoval se Jirka... Jenže, byli sme spolu přesně půl roku, slavila sem 14. narozky a on na cestě k nám umřel. Srazilo ho auto. Byly to moje nejhorší narozky. Teď, s odstupem času už mě ta bolest pomalu přechází, ale nepřála bych to nikomu zažít.
No a Tom? Líbí se mi, je bezvadnej, i chození s ním by bylo bezva, kdyby to nebyla jenom blbá hra. A to na obou stranách, myslim, že si nemáme co vyčítat. Ale on s tím začal. Je to bohužel jenom hraný. Škoda.
Sedím tam tak hodinu, možná dvě, když kolem mě někdo projde. Docela sem se lekla, protože sem měla v uších sluchátka a tak, když sem otevřela dosud zavřený oči, uviděla jsem kolem mě projít nějakou postavu. Slunce mi svítilo do očí, takže jsem si musela dát ruku před obličej, abych aspoň poznala, jestli j to holka nebo kluk. Byl to kluk a někoho mi hooodně připomínal.
"Tome?" zavolala jsem a čekala, jestli sem se nesekla.
Dotyčný se otočil a opravdu to byl on.
"Neo? Co tu děláš? Já myslel, že sem nikdo jinej kromě mě nechodí." řekl udiveně a sedl si za mnou.
"No, tak to sem si myslela taky."
"Jak to, mě trvalo docela dlouho, než sem to tu objevil a to tu bydlím už docela dlouho. Ale ty ses před pár týdny přistěhovala." nechápal.
"No, já sem do Magdeburku jezdila už jako malá. Mám tu prarodiče, taťka je rodilý Němec. Ale teď sem tu nějakých pět let nebyla." dokončím své malé vypravování.
Je mezi náma takové divné ticho. Řekla bych, že se taky necejtí nejlíp, ale na druhou stranu, co může trápit takovýho kluka? Vždyť má všechno, na co si může vzpomenout.
"Mám to tu ráda. Chodim sem, když se necejtím dobře." Ani nevím jak, ale zase ze mě vypadlo něco co bych mu říct nechtěla. Měla bych si dávat pozor na pusu, není žádnej farář, abych se mu spovídala.
Hezky se usmál. "Je to divný, ale já taky. Ne fakt, nesměj se, myslíš, že já se nemůžu někdy cejtit blbě?"
"To ne, jenom mi nepříjdeš, jako typ, který by chodil po procházkách..a někam, kde nejdsou žádný lidi."
"No jo, to by řekli všichni, ale každej má svý dny." ´Sakra, co jí to vykládám. To je moje věc. Sem blbec.´
Chvíli tak sedíme. Poočku na něj pohlédnu a zjistím, že mě pozoruje. "Co je?" zeptám se, když už se to fakt nedá vydržet.
"Nic." řekne a začne mě líbat. Chvilku nevím, co se děje, nečekala sem to, ale pak mi to konečně docvakne a já mu to začnu oplácet.
Trvá to asi hodně dlouho, protože když přestanem, zjistíme, že už se začíná stmívat a tak ruku v ruce vyrazíme domů.
Když přijdu do našeho docela velkého domu, táta se mě hned ptá, co mu babička chtěla.
"Tati, promiň, ale já tam nebyla. Nějak mi to vypadlo."
"Prosim tě, to si nezapamatuješ ani tohle? Cos dělala tak zajímavého, žes na to zapomněla?" Asi sem ho naštvala.
"Ale tati, vždyť se toho zase tolik nestalo. Zajde tam zítra. Hned po škole." snažila jse se vykroutit z položené otázky.
"Dobře, ale jestli na to zase zapomeneš, tak si mě nepřej." S tím odešel do koupelny. Já sem šla do svého pokoje.
Další den už Tom v naší třídě nebyl.
"Ahoj Tess." pozdravila jsem kamarádku. "Toma už pustili zpátky k Billovi?"
"Jo, asi." odpověděla neurčitě.
´Škoda.´řekla jsem si už pro sebe a hodila věci na lavici. Den probíhal v klidu, dokonce bych řekla, že až moc. Bez Toma tu bylo nějak smutno. Už sem si na něj za ten týden zvykla. Za scelý den sem ho ani jednou nepotkala, a to máme třídy hned vedle sebe. Řekla jsem si, že se za ním zastavím do třídy.
"Je tu Tom? zeptala sem se nějaké holky, když sem vešla do jeho třídy.
"Ne, asi je zas někde na koncertě." řekla otráveně a dál se věnovala lakováním svých nehtů.
´Na koncertě? Tak to má teda dobrý, taky bych brala koncert míst školy. A ještě nejlepší by bylo, kdybych na něm vystupovala já.:-)´říkala jsem si trochu naštvaně a vracela se do lavice. V kapse mi zavibroval mobil. Docela sem se ho lekla. Přišla mi smska. Byla od Toma.....
"Co je?" zeptal se mě Tom, hned, jak sem si vyzul boty.
"No, nic, já myslel, že Nea ví, kdo jsme." kouknul sem na něj. "Jak jako, kdo jsme.?" nechápal Tom. "Jo jako ty myslíš Tokio Hotel? A ona to neví?" došlo mu to po chvilce.
"Nejenom, že to neví, ona Tokio Hotel vyloženě nesnáší." "Jo? A jak to víš?" zeptal se ho Tom.
"Před chvilkou sem s ní mluvil a ona se mě zeptala, jestli tu skupinu znám. No, já jí odpověděl, že jo. A ona začala, že její kámoška chce, aby s ňou šla na jejich koncert o prázdninách v Praze."
"No a z toho si jako poznal, že nás nesnáší jo? uchechtl se bratrovi Tom.
"Ne, jenže já se jí zeptal, jestli půjde a ona řekla, že ne, protože Tokio Hotel úpa nesnáší, že jsou příšerní a navíc že ten zpěvák vypadá jak..."
"Jak co?" Tom byl zvědavý, jak ho nazvala. "Jak buzerant." Tom vyprskl smíchy. Věděl, že Bill tuhle nadávku nesnáší ze všeho nejvíc.
"Čemu se jako směješ?" "Brácha klid, ale jak to, že ví, jakvypadáš, ale nepoznala tě?" uvažoval.
"Ona říkala, že mě viděla naposled, když sem měl ještě krátký vlasy a to ještě jenom ,z rychlíku,." Plácl sebou do křesla a pohlédl na své dvojče, co tomu jako říká.
"Tak to je síla. Víš co to bude, až se to dozví?" Měl starost. To by mu pokazilo plány. Kdyby se to dozvěděla dřív, než ji ,dostane,....
"Nesmíme jí to říct." vyhrkl ze sebe.
"Ne? Já bych řekl, že by to bylo lepší, než jí lhát."
"Prosim tě, jaký lhaní. To by se tě přece musela přímo zeptat, jestli sme Tokio Hotel ne?" Bill jen pokrčil rameny. "Nevim." "Ale já jo. Nic jí říkat nebudem. Ono se to potom nějak poddá. Akorát to musíme říct aji klukům, aby se jako nějak blbě nepodřekli." přemýšlel dopředu.
"No a jak to chceš udělat ve škole, aby se jako náhodou někdo nepodřekl tam?" zeptal se Bill. Nechtělo se mu lhát. Lež nesnášel.
"Nevím, ale nějak určitě. Teď nad tím nedumej a skoč to zavolat klukům." Bill se teda zvednul a šel telefonovat.
"Tati?Já jdu ven jo? zavolám, aby neměl starost.
"Jasně. Stav se prosim tě ještě k babičce, něco pro mě vzkazovala, ale já nemám čas se tam stavit."
"Ale no jo." houknu a vycházím ze dveří. Vykračuju si to směrem k parku. Ráno na mě padla nějaká depka, takže chci být sama. Bohužel je ale zrovna dneska strašně krásně a všude se procházejí lidi. Už mi leze na nervy, jak za každým keřem najdu nějakou zamilovanou dvojci.
´Já chci bejt taky tak šťastná.´
Projdu celý park, ale nikde nenajdu místo, kde bych byla sama. Zamířím teda na jednu odlehlou polní cestičku za Magdeburkem. Celkem jsem si zašla, ale stojí to za to. Tady je opravdu krásně. Chodila jsem sem jako malá a milovala to tu. Sedla jsem si pod jeden ze stromů, které ju lemovaly. Zavřu oči a hodnotím svůj dosavadní život.
´Co sem sakra já kdy dokázala? Je mi patnáct a furt jenom sedím na prdeli. Proč se mě nemůže aspoň jednou něco povést?´Jo, mám pár snů. Z toho největší, stát se zpěvačkou. Ne jako v nějakým sboru nebo sólově, ale v nějaké kapele. Bejt slavná. Zpívat, to je to, co mě hrozně baví. Hudbu miluju, žiju ní. Ale, jaksi mi nikdy nikdo nedal možnost ze sebe něco dostat.
No, a já a vstahy? Tak to je kapitola sama o sobě. Nejen, že sem se vždycky zabouchla do těch ,nesprávnejch, kluků, ale oni to k tomu museli být hrozní grázli, kteří mě jenom využívali. No, i když jednou sem chodila s jedním fantastickým klukem. Jmenoval se Jirka... Jenže, byli sme spolu přesně půl roku, slavila sem 14. narozky a on na cestě k nám umřel. Srazilo ho auto. Byly to moje nejhorší narozky. Teď, s odstupem času už mě ta bolest pomalu přechází, ale nepřála bych to nikomu zažít.
No a Tom? Líbí se mi, je bezvadnej, i chození s ním by bylo bezva, kdyby to nebyla jenom blbá hra. A to na obou stranách, myslim, že si nemáme co vyčítat. Ale on s tím začal. Je to bohužel jenom hraný. Škoda.
Sedím tam tak hodinu, možná dvě, když kolem mě někdo projde. Docela sem se lekla, protože sem měla v uších sluchátka a tak, když sem otevřela dosud zavřený oči, uviděla jsem kolem mě projít nějakou postavu. Slunce mi svítilo do očí, takže jsem si musela dát ruku před obličej, abych aspoň poznala, jestli j to holka nebo kluk. Byl to kluk a někoho mi hooodně připomínal.
"Tome?" zavolala jsem a čekala, jestli sem se nesekla.
Dotyčný se otočil a opravdu to byl on.
"Neo? Co tu děláš? Já myslel, že sem nikdo jinej kromě mě nechodí." řekl udiveně a sedl si za mnou.
"No, tak to sem si myslela taky."
"Jak to, mě trvalo docela dlouho, než sem to tu objevil a to tu bydlím už docela dlouho. Ale ty ses před pár týdny přistěhovala." nechápal.
"No, já sem do Magdeburku jezdila už jako malá. Mám tu prarodiče, taťka je rodilý Němec. Ale teď sem tu nějakých pět let nebyla." dokončím své malé vypravování.
Je mezi náma takové divné ticho. Řekla bych, že se taky necejtí nejlíp, ale na druhou stranu, co může trápit takovýho kluka? Vždyť má všechno, na co si může vzpomenout.
"Mám to tu ráda. Chodim sem, když se necejtím dobře." Ani nevím jak, ale zase ze mě vypadlo něco co bych mu říct nechtěla. Měla bych si dávat pozor na pusu, není žádnej farář, abych se mu spovídala.
Hezky se usmál. "Je to divný, ale já taky. Ne fakt, nesměj se, myslíš, že já se nemůžu někdy cejtit blbě?"
"To ne, jenom mi nepříjdeš, jako typ, který by chodil po procházkách..a někam, kde nejdsou žádný lidi."
"No jo, to by řekli všichni, ale každej má svý dny." ´Sakra, co jí to vykládám. To je moje věc. Sem blbec.´
Chvíli tak sedíme. Poočku na něj pohlédnu a zjistím, že mě pozoruje. "Co je?" zeptám se, když už se to fakt nedá vydržet.
"Nic." řekne a začne mě líbat. Chvilku nevím, co se děje, nečekala sem to, ale pak mi to konečně docvakne a já mu to začnu oplácet.
Trvá to asi hodně dlouho, protože když přestanem, zjistíme, že už se začíná stmívat a tak ruku v ruce vyrazíme domů.
Když přijdu do našeho docela velkého domu, táta se mě hned ptá, co mu babička chtěla.
"Tati, promiň, ale já tam nebyla. Nějak mi to vypadlo."
"Prosim tě, to si nezapamatuješ ani tohle? Cos dělala tak zajímavého, žes na to zapomněla?" Asi sem ho naštvala.
"Ale tati, vždyť se toho zase tolik nestalo. Zajde tam zítra. Hned po škole." snažila jse se vykroutit z položené otázky.
"Dobře, ale jestli na to zase zapomeneš, tak si mě nepřej." S tím odešel do koupelny. Já sem šla do svého pokoje.
Další den už Tom v naší třídě nebyl.
"Ahoj Tess." pozdravila jsem kamarádku. "Toma už pustili zpátky k Billovi?"
"Jo, asi." odpověděla neurčitě.
´Škoda.´řekla jsem si už pro sebe a hodila věci na lavici. Den probíhal v klidu, dokonce bych řekla, že až moc. Bez Toma tu bylo nějak smutno. Už sem si na něj za ten týden zvykla. Za scelý den sem ho ani jednou nepotkala, a to máme třídy hned vedle sebe. Řekla jsem si, že se za ním zastavím do třídy.
"Je tu Tom? zeptala sem se nějaké holky, když sem vešla do jeho třídy.
"Ne, asi je zas někde na koncertě." řekla otráveně a dál se věnovala lakováním svých nehtů.
´Na koncertě? Tak to má teda dobrý, taky bych brala koncert míst školy. A ještě nejlepší by bylo, kdybych na něm vystupovala já.:-)´říkala jsem si trochu naštvaně a vracela se do lavice. V kapse mi zavibroval mobil. Docela sem se ho lekla. Přišla mi smska. Byla od Toma.....
Neo