Po očku pozoruju, kam si ti dva půjdou sednout. Něco si tam povídají. ´Ale ne, oni jdou sem.´zjistím po tom, co vykročí naším směrem. Kolem nás je sice ještě pár volných stolů, ale oni si to míří přesně k nám. Sednou si k našemu stolu. Georg se nějak podezřele usmívá, ale nemám čas přemýšlet proč, protože už do mě zase něco hustí Tom. Po chvilce se ho zeptám: "Co jsi říkal?" Protože jsem ho fakt neposlouchala. Georg vybuchne smíchy a Tom se urazí.
"To jsi mohla říct dřív, že tě nudím, nemusel jsem se namáhat." Vyštěkne na mě a já jenom pokrčím rameny. Je na něho skvělý pohled. Vypadá, že každou chvilku odtud vystřelí, ale nakonec se udrží a nasadí ,milý, úsměv. Nevím, co od něj mám zase čekat. Tessa sedí a ani nedutá. Nechápu to, ale Tom je na mě pořád nějaký milý. "Jak se máš?" zeptá se oklepanou frází a já jen odpovím, že dobře. To ho ale neodradí a zkouší to dál. "Jak dlouho chodíš k nám na školu, protože tak hezkou holku bych nepřehlídnul." zeptá se a Georg zase vyprskne smíchy. "ty rozhodně ne." řekne mu mezi záchvaty smíchu. Sice nechápu, čemu se tak řehní, ale nechám to být. Obrátím se zpět na Toma a odpovím: "Na tu školu chodím teprve dva týdny. Přistěhovali jsme se do Magdeburku. doplnila jsem ještě. Bylo to nějaké divné, ale rozhodla jsem se, že na tu hru přistoupím.
"Aha, a odkud?" "Z České Republiky. Konkrétně z Prahy." Odpověděla jsem a znovu se zakousla do hambáče. Nemohla jsem si nevšimnout, jak mě Tom pozoruje. "Co je?" vyštěkla jsem, protože mi to bylo nepříjemné. "Nic, mělo by něco?" odpověděl klidně. ´Tohle nevydržím´řekla jsem si a zvedla se. "Kam jdeš?" vyhrkli všichni zároveň. "Domů, Tess, jdeš taky, nebo tu zůstáváš?" "Jo, jdu s tebou." Omluvně se na ně usmála a cupitala za mnou.
Kluci rychle zaplatili a k mému údivu šli s námi.
"Půjdem kousek s váma jo?" zeptal se Georg a já jen kývla. Zamířila jsem si to přímo domů. Tessa se po chvíli odpojila, protože bydlela na druhé straně města. Tak jsem pokračovala jenom s Georgem a Tomem. Když jsme došli k domu, který mi byl představen jako Georgův dům, čekala jsem, že dál už půjdu sama.
"Můžu tě doprovodit až domů?" zeptal se najednou Tom. Zarazilo mě to, ale tak nakonec proč ne? ´Stejně by mě ale zajímalo, co že se tak najednou změnil.´
Vyšli jsme směrem k našemu domu. Bylo takové to trapné ticho.
"Víš," začal najednou, "ty jsi hrozně suprová holka a já jsem se do tebe asi zamiloval." podíval se na mě. ´Co to na mě sakra zkouší? Si myslí, že jsem nějaká pipka, co mu skočí do náruče? Na tomhle je fakt něco divného...´
"Hm..." nic víc jsem mu na to neřekla. "Jak hm, to mi na to nemáš co říct?"
"A co bys chtěl slyšet? Třeba něco jako, jo, seš nejlepší, nejhezčí, boží, suprový, nebo třeba já tě taky miluju?" zeptala jsem se. Připadalo mi to směšné.
"No třeba..tak nějak." zakoktal se. Už jme mezitím došli před náš dům. Otočila jsem se na něj a prohodila :"Čau." a odešla. Ještě chvíli tam stál a zadumaně hleděl na naše vchodové dveře a pak se vydal zpět.
Tom byl pěkně vytočenej. "Každá holka mi na to skočila, tak proč ne takhle?" ptal se sám sebe na cestě zpátky. "Tohle není možný, na ni snad nic neplatí." přemýšlel, jak na ni, ale nic jiného ho nenapadalo. "Každá druhá holka by mě brala všema deseti. Co je na ní jinýho?"
Loudal se městem a ustavičně se snažil na něco příjít, ale bylo to hrozně těžké. Vždycky si vystačil s ohranou frází Miluju tě a holka byla jeho, nikdy nic jiného nemusel vymýšlet. Začínal litovat té sázky.
´Co když se mi to fakt nepovede?´začal o sobě pochybovat. ´Ne, Georg vyhrát nesmí, já na to přece mám!´ujišťoval se. Byl na ni pěkně nasranej, žádná holka mu ještě nedala košem. Zalezl do svého oblíbeného baru. Kolem něj se okamžitě shlukl dav dívek. ´No, já si můžu vybírat.´řekl si ještě pro sebe a začal si jednotlivé holky pořádně prohlížet.
´Co tohle mělo znamenat? Já to nechápu, nejdřív se hádáme a pak je na mě neskutečně milej a nakonec mi vyzná lásku. To všechno se dá jako stihnout za jeden den?´ležím na posteli a přemýšlím. ´Na tohle musím přijít za každou cenu, něco mi na tom něhraje. No nic, počkám do zítra...´
Další den si ke mě v autobuse sedne Georg. "Tohle je Gustav." představí mi nějakého kluka. "Taky chodí k vám na gympl."
"Jo, ahoj, jsem Nikola." Celou cestu do školy prokecáme. Gustav je taky skvělej, dá se s ním dobře kecat. Všimla jsem si, že se ze mě a George stali za těch pár dnů docela dobří kámoši. Když vystoupíme, mám v úmyslu si George odchytit dřív, něž půjde do svojí školy.
"Georgi, můžeš na moment, prosím?" zeptám se ho a už ho táhnu pryč od Gustava.
"Jo, jistě, co potřebuješ? zeptá se zvědavě. "Co je s Tomem?" zeptám se já a čekám odpověď.
Georg se jen usměje a prohodí, že o ničem neví. "No, to bych právě neřekla. Můžeš mi vysvětlit, proč je na mě najednou tak milý?" To, že mi řekl, že mě miluje si pro jistotu nechám pro sebe(co kdyby to náhodou byla pravda, že?).
"No, já nevím, třeba se mu líbíš?" vykrucuje se. "No právě, a to mě zaráží." zpytavě se na něho dívám. Chvíli mi hledí do očí, ale pak uhne pohledem. ´Jistě, takže o tom něco ví.´řeknu si a zkouším to dál.
"Hele, Georgi, jestli mi to neřekneš, tak se s tebou s okamžitou platností přestávám bavit." "Ne, to ne, seš skvělá kámoška." Viditelně neví, jestli by neměl radši utéct.:-)
"Je to sázka?" zeptám se najednou. Napadlo mě to včera večer. Georg se na mě vyděšeně podívá. Nic neříká.
"Takže jo." řeknu ještě a vykročím směrem ke škole. ´Tohle mu nedaruju.´jsem naštvaná. Ne na George, je mi sice jasné, s kým se Tom vsadil, ale tuhle hru hraje především on.
"Niki počkej, je to blbost, neber to nějak vážně..." volá za mnou. Já se na něj otočím a s úsměvem povídám: "Nedozví se, že to vím. Chce hrát hru, tak ji má mít." prohodím ještě a nechám ho tam stát.
Konec 5.dílu.(Zuzilik)