"To… to myslíš vážně??" zeptám se Anny a nevěřím svým uším…
Anna se na mě podívá, zřejmě zklamaná mojí reakcí a potom mi odpoví: "Ano, Bille… Myslím to vážně… Chtěla bych jí adoptovat… Myslím, že by jí to pomohlo… Ona potřebuje péči, lásku, potřebuje zázemí!"
"A ty si myslíš, že zrovna mi dva jsme vhodní proto abychom vychovávali malé dítě?" zeptám se a pozorně se na Annu zadívám… Vidím, jak přemýšlí… Tohle ji zřejmě nenapadlo, je posedlá touhou pomoct Karol, ale zřejmě si neuvědomuje to ostatní…
"A co až budeš zase studovat? Pochybuji, že by jsi zvládla školu a zároveň výchovu dítěte… A navíc… museli bychom se skutečně vzít…" pokračuji dál a ani si neuvědomuji jaký dopad mají má slova…
"Studium chci dodělat dálkově… A co se týče našeho jakoby manželství, tak nezapomeň, že to jsi vymyslel ty, ne já!" vykřikne Anna a já v jejích očích vidím slzy…
"Anno, já vím, že chceš Karol pomoct, ale tímhle by si jí nepomohla… Věř mi, že adopce není to správné řešení… A navíc… možná by nám jí do péče ani nesvěřili, jsme příliš mladí…" řeknu Anně smířlivým tónem a obejmu ji… Tenhle nápad nepatří k jejím nejlepším…
"Uvidíš, že dokážeme najít jiný způsob, jak jí pomoci…" zašeptám a přitisknu si Annu těsněji…
"Bille? Měl by si to vzít…" řekne Anna a odtáhne se ode mě…
Povzdechnu si a natáhnu se po mobilu, zajímalo by mě, kdo to zase otravuje…
"Bille? To… to jsem já Sandra… Já… bojím se, že se stalo něco děťátku… Já… Bille, přijeď, prosím!" říká Sandra zmateně a zřejmě brečí…
"Sandro, uklidni se! Hned jsem u tebe! Hlavně se uklidni… Všechno bude dobré, uvidíš!" řeknu a potom zavěsím…
Podívám se na Annu, která se tváří zmateně…
"To… to byla Sandra… Nevím, co se děje, ale asi je něco s dítětem… Anno, promiň, ale… já musím jet za ní!" vysvětlím Anně a hledám klíčky od auta…
Bože, těm to trvá! Mám hroznej strach… Sice nevím jestli je to dítě skutečně moje, ale i přesto… Bojím se, že Sandra potratí… Když jsem k ní přijel, tak krvácela… Vážně se hrozně bojím!
Ještě chvíli přemýšlím a potom konečně spatřím doktora… Vyskočím na nohy a běžím mu naproti…
"Ja… jak je na tom? A… a co dítě? Je v pořádku…??" mumlám zmateně a s obavami se dívám na doktora…
"Uklidněte se, pane Kaulitzi… Vaše dítě je v pořádku, alespoň prozatím… Jedná se však o rizikové těhotenství… Vaše žena potřebuje klid, musí hodně odpočívat…" řekne doktor a mě je v tu chvíli úplně jedno, že si myslí, že je Sandra moje žena. Hlavně, že je to malé v pořádku…
-------------- Po pěti měsících----------
"Bille? Už jsem doma!" křiknu do prázdného bytu…
Ach jo… Bill už zase není doma… Poslední dobou tráví až moc času u Sandry, která je momentálně v nemocnici… Její těhotenství se ukázalo jako rizikové… Bill má potřebu starat se o ní, jeho bratr Tom to odmítl, to dítě prý není jeho a hotovo! Takže se teď o Sandru stará Bill, až se to dítě narodí, tak chce jít na test otcovství, ale pokud je to dítě Toma, tak je hodně malá šance, že se to pozná, jsou to přeci dvojčata…! Možná je to dítě fakt Billa… Koneckonců se mnou spí taky bez ochrany… No, jenže zas je fakt, že u mě mu takové riziko jako je těhotenství nehrozí…
Už jenom chvíli a Sandřino, a možná i Billovo dítě, bude na světě… Co přinese jeho narození?? Změní se tak nějak můj a Billův vztah?? No, i když poslední dobou ani nevím, jak to mezi námi vlastně je… Už si nejsme tak blízcí jako kdysi, ale přesto Billa miluju - strašně moc…
Vejdu do naší kuchyně - ano, naší kuchyně, tohle je totiž náš byt, i když jenom jako… Zadívám se na prstýnek, který zdobí můj levý prsteníček a pocítím zvláštní pocit… Asi je to láska, ale zároveň cítím jakýsi pocit zoufalství, už mě ta hra na manželství začíná unavovat… Můj jediný záchytný bod je teď Karol, i když stále nemluví, udělala dost velké pokroky, ale mám takový pocit jako by se upnula na mě… Od nápadu adoptovat ji jsem upustila i když bych si to ve skrytu duše opravdu přála… Ale Bill měl tenkrát pravdu, asi bych nezvládla vychovávat dítě, zvláště teď když zase studuji…
No, dost přemýšlení, uklidím jídlo, které jsem nakoupila cestou z práce, potom se usadím v obýváku a snažím se učit… Zoufale toužím po tom, abych dostudovala…! Potřebuji udělat tu zatracenou maturitu…
Ach jo… Dneska se prostě nesoustředím! Zahodím učení, natáhnu se na gauč a znovu se dám do přemýšlení… Mám celkem hlad, no není divu - poslední dobou skoro nejím, je mi pořád špatně… Byla jsem i u doktora a ten mi řekl, že je to zřejmě stresem… Jindy bych si myslela, že jsem třeba snad těhotná, ale bohužel vím, že to není možné…
Bože, já potřebuju nějakou změnu! Potřebuju udělat něco, co by mě dostalo z toho stereotypu, do kterého se můj život v poslední době dostal…
Už je to skoro pět měsíců, co jsem poznala Karol… Pět dlouhých měsíců, co bydlím s Billem… Nevím, ale připadám si v mých osmnácti až moc svázaná… Znám vlastně jenom tenhle byt a Billa - naše jakoby manželství, Dětský domov spolu s Karol, učení, práci a zase domů a pořád dokola… Dost! Potřebuju pauzu!
"Prosím?" řeknu do telefonu, ačkoliv vím, že je to Bill, jeho číslo mám v mobilu uložené už dááávno…
"Anno?? Už jsi doma? Já jsem u Sandry… O… ona rodí…! A… ale nastaly nějaké komplikace… Já mám strach… Co… co když o to dítě přijde?? Strašně se bojím…!" mluví Bill a jeho hlas je hrozně zmatený a taky ustaraný…
Je mi ho strašně líto, ale zároveň mě jeho slova bolí…
"Uklidni se, Bille… Uvidíš, že všechno dobře dopadne… Po… potom mi dej vědět, jak to dopadlo…" snažím se ho uklidnit, ale jde to těžko, velmi těžko…
Bill něco říká, ale já ho moc nevnímám, když zavěsí, zhroutím se do křesla v moři slz… Tohle je pro mě tak moc těžké… Copak si to Bill neuvědomuje?? Copak neví, jak mi tímhle ubližuje??
"Ahoj Karol…" řeknu malé hnědooké dívce…
Dneska sice nepracuju, ale potřebovala jsem být s někým, kdo mě chápe - s někým, kdo mi rozumí…
Karol mi sice neodpoví, ale věnuje mi úsměv… Posadím se k ní a sleduji, jak něco kreslí… Zvykla jsem si na to, že mě nikdy nenechá podívat se na její výkresy, ale to mi nevadí… Její přítomnost mě uklidňuje…
Začnu Karol povídat o všem, co mě trápí, vyzpovídám se jí ze všech svých pocitů… Sice mi zřejmě nerozumí - je ještě příliš malá, ale to mi nevadí… Na konci svého povídání se už neudržím a brečím… Já nevím proč brečím, mám přeci Billa, který mě miluje, ale… poslední dobou mám pocit, že už náš vztah není takový jako býval… Sandra do něj svou přítomností zasela stín - překážku, která se zvětšuje a ničí… Ničí mojí a Billovu lásku…
Najednou ucítím, jak mě někdo objímá a poprvé za celou tu dobu uslyším Karolin hlas…
"Nebreč, Anno…" řekne ta kouzelná dívka, která mě objímá a utěšuje mě…
Překvapeně se na ní podívám a dokonce zapomenu brečet…
Karol se na mě podívá tím svým odzbrojujícím pohledem a usměje se… Asi si ani neuvědomuje jaký zázrak se právě stal…
A když už jsme u těch zázraků…
Tenhle kouzelný okamžik najednou přeruší jakýsi zvuk… Po chvíli se uvědomím, že je to můj mobil… Zmateně se začnu přehrabovat v kabelce a když už konečně ten zpropadenej telefon najdu, zjistím, že mi volá Bill… Zhluboka se nadechnu a potom už jen slyším Billův nadšený hlas…
"Je to kluk, Anno! Já… já mám syna!" rozplývá se Bill a mě v tu chvíli dochází jedna důležitá věc - ztratila jsem Billa… Sandra mi ho znovu vzala… Ale tentokrát je to horší, protože teď ho miluju… Ale proti dítěti nemám nejmenší šanci, jak bych taky mohla? Pouto, které právě vzniklo mezi tím chlapcem a Billem je mnohem silnější než naše láska… Je to pouto mezi synem a otcem, ať už biologickým nebo ne…
"To… to je skvělé…" řeknu Billovi, ale hlas mi vázne…
"Pro… promiň, ale už budu muset končit…" dodám a potom zavěsím…
Zastihne mě další příval pláče, který nezastaví ani Karol…
Tak! Myslím, že mám všechno… Naposledy se rozhlédnu po našem, tedy Billově bytě a potom odnesu své kufry ke dveřím… Taxík tady bude za chvíli…
Ještě mi zbývá jedna věc… Podívám se na svou levou ruku a potom sundám zlatý kroužek, který mě stavěl do pozice, která mi nepatří…
"Miluju tě, Bille…" zašeptám a potom opustím místo, kde jsem doteď žila… Můj domov, až tady jsem se cítila doma…
Konec 12. části
Marky