"Anno…" vydechne Bill a přimkne mě k sobě ještě pevněji…
Naše rty splývají v jednom polibku, naše těla se spojují v jednom obětí a naše srdce se slévají v jedno…
Miluju Billa strašně moc…
Líbáme se spolu, mazlíme se… Naše polibky, doteky jsou čím dál vášnivější… Je z nás cítit obrovská a spalující touha…
Bill mě od sebe najednou odstrčí… Dívá se do země a vlasy si nervózně prohrábne rukou…
Zmateně a zklamaně na něj pohlédnu…
Proč mě odstrčil?? Teď když se už konečně nebojím mě odstrčil! Proč???
Bill se na mě podívá a řekne: "Promiň, Anno… Já… vymklo se mi to z rukou… Nechtěl jsem, aby to zašlo nějak daleko… Já… Ne, Anno… Nechoď ke mně nebo… nebo se neovládnu!" řekne Bill a zděšeně couvá, to proto, že jdu blíž k němu a snažím se ho políbit… Nechci, aby přestával, už ne!
"Tak se nevládej, Bille…" řeknu a je to jasná výzva… Bill by musel bejt blbej, aby to nepochopil…
"Miluju tě, Bille… A… nebojím se, protože ti věřím…" řeknu a znovu se pokusím Billa políbit…
Tentokrát to nevydrží - políbí mě… Potom mě vezme do náručí a odnese mě do ložnice - naší ložnice…
"Taky tě miluju, Anno… Strašně moc…" zašeptá Bill a znovu mě políbí…
Líbáme se čím dál hladověji, nenasytněji… Bill mě začne svlékat - beztak toho na sobě moc nemám, stejně tak jako Bill…
Pomalu se zbavujeme oblečení, nejdřív mám nutkání se zakrývat - stydím se, ale potom se toho pocitu zbavím a naplno si to všechno užívám…
"Jsi krásná…" zašeptá Bill ochraptěle…
Pohlédnu mu do očí - jsou zastřené touhou…
"Miluju tě…" zašeptám asi po tisící… Můj hlas se strašně chvěje, ale není to strachem, nýbrž touhou…
Bill se na mě zahledí a potom mě políbí, tenhle polibek je ale jiný než ty před tím… V těch ostatních byla hlavně touha a vášeň, ale v tomhle byla něha a láska…
Bill se na mě znovu podívá, tentokrát má v očích otázku… Místo odpovědi přitisknu své rty na jeho a přitáhnu si ho blíž… Potom si už jen užívám úžasné chvíle, které přišly… (pozn.: Heh, tohle si budete muset domyslet…:-D)
Pomalu se probouzím, cítím se utahaná, ale zároveň plná energie…
Najednou ucítím jemný dotek na mé tváři, otevřu oči a uvidím Billa… Tváří se tak… já nevím, šťastně?? No, asi… Ale je v tom i něco víc… vypadá jako vyměněný… Nejen oproti včerejšku, ale tak nějak celkově…
Usměju se na něj, Bill mi úsměv vrátí, skloní se a políbí mě…
Líbáme se celou věčnost, potom od sebe Billa jemně odstrčím, zvednu se z postele a řeknu: "Půjdu se osprchovat…"
Billovi se po tváři rozlije zářivý úsměv a potom řekne: "Skvělý nápad! Taky jsem si chtěl dát sprchu, tak můžeme…"
"Ne! Bille!" zaúpím, ale směju se… Ten jeho výraz je… roztomilej… a taky k sežrání!
"Chci se osprchovat sama, ale neboj, budu rychle hotová, takže ti brzy uvolním koupelnu…" dodám ještě a rychle mizím pryč z ložnice, abych se vyhnula polštáři, který na mě Bill hodil…
"Bille? Co budem dneska dělat?" zeptám se a doufám, že nemá nic na práci…
Šíleně toužím strávit dnešní den jenom a jenom s Billem! No, i když… proč si to nezpříjemnit taky něčím, no spíš někým jiným… Právě jsem dostala skvělej nápad!
"No, já nevím… Mohli bysme někam vyrazit, co ty na to? Jo teď jsem si vzpomněl… Jak jsem ti slíbil, že se podívám po nějaké práci pro tebe tak…" řekne Bill, ale já ho přeruším.
"Ne! Zadrž! Žádnou práci! Já jsem si už něco našla! Teda nevím jestli to vyjde, ale jestli jo, tak to bude naprosto úžasný, skvělý!"
Bill na mě kouká dost překvapeně, asi nečekal, že si najdu něco, tak rychle… Ostatně já jsem taky neměla tušení, že narazím na tak dobrou příležitost…
"A… co sis našla za práci?" zeptá se Bill…
"No…" začnu a potom mu povím všechno, o návštěvě u Jasmin, o práci, kterou snad dostanu a nezapomněla jsem ani na Karol…
"Fakt? Tak to je super! Dobře, ta jo… Dneska přijdu… Jo, já už se na tebe taky těším! Zatím se měj, pa!" řeknu do telefonu, potom se podívám na Billa a radostně vykřiknu: "Mám tu práci!"
---------------------Bill---------------------
"Mám tu práci!" vykřikne Anna a nadšeně mi vypravuje podrobnosti, které se před chvílí dozvěděla od Jasmin…
Jasmin - na tu si vzpomínám… Teda jen tak trochu… Byla to taková sladká blondýnka, jak se jednou vyjádřil Tom…
"Půjdeš tam se mnou, Bille?" zeptá se mě Anna a přeruší tak moje myšlenkové pochody…
"No… Nechtěli jsme dneska být spolu?" řeknu Anně a je to mírná výtka, ale jenom tak na oko… Když vidím, jak je šťastná, tak bych s ní šel kamkoliv… No jo, to dělá asi ta láska…
Trochu se pro sebe usměju a podívám se na Annu, tváří se jako… já nevím… nemůžu najít ta správná slova… jako anděl, jo to je ono! Anděl s ďábelskýma úmyslama…
Ty šibalský ohníčky v jejích očích jsem už dlouho neviděl, ale jsem strašně rád, že se Anna dostává zase do normálního života…
"Ale Bille… Víš jak je to pro mě důležitý? Prosím! Pojď tam se mnou! A navíc když tam nepůjdeš, tak přijdeš o možnost setkat se s někým naprosto úžasným!" přesvědčuje mě Anna a já už předem vím, že s ní půjdu, ale přesto… Trocha škádlení neuškodí…
"Úžasným, jo? Ale já už Jasmin znám… I když si na ní moc nepamatuju…" řeknu Anně…
"Ale já nemyslím Jasmin! Pojď se mnou a uvidíš!" odpoví mi a tváří se záhadně…
"No, dobře…" kapituluji…
"Díky! Jsi zlatíčko!" řekne mi Anna a políbí mě…
Bože, mám pocit, že se vznáším… Zajímalo by mě jestli Anna tuší, co se mnou dělají její polibky, doteky… Je tak krásná…
Trochu se od ní odtáhnu a řeknu: "Měli bychom jít…"
"Je mi jí tak líto, Bille… Chtěla bych jí pomoct, ale nevím jak…" dokončí Anna své vyprávěné o Karol, kterou za malý moment poznám…
"Ale Anno, nesmíš si to tak brát… Na světě je spousta dětí, kteří jsou bez rodiny a vyrůstají v Dětském domově…" odpovím Anně, ta se ode mě odtáhne a podívá se mi do očí…
"Já vím, ale… Tahle holčička je jiná… Vryla se mi do srdce a odtamtud jí jen tak někdo nedostane!" řekne mi Anna trochu nazlobeně…
Smířlivě ji políbím a už tohle téma dál nerozebírám… Možná, že má pravdu… Co já vím… Jen mám strach, aby se Anna na to dítě moc neupnula…
No, teda! Já nemám slov! Ta holčička je… No, nevím… Přinejmenším dost zvláštní… Taková… jiná… Strašně mi připomíná Annu… Mám pocit, že tohle dítě je hodně uzavřený do sebe - tak jako dřív Anna… Už se nedivím, že si ji Anna, tak zamilovala hned napoprvé, ale stejně se bojím toho, že se na ní moc upne… Anna touží po dětech, které ale mít nemůže… Řekl mi to doktor, jak tenkrát Anna zkolabovala… Za to také vděčí své matce - kdyby jí nepřinutila jít na potrat Anna by byla v pořádku… Sakra, proč je život tak krutej?!
"Bille? Počkáš chvíli tady? Musím jít za ředitelkou, abychom vyjednaly moje přijetí… Za moment budu zpátky." řekne mi Anna, políbí mě a potom odejde…
Nechá mě tady stát uprostřed všech těch dětí, ale většina z nich si mě nevšímá, ani Karol… Sedí u jednoho ze stolečků, v ruce drží pastelku a zřejmě něco kreslí… Nevšímá si svého okolí… Je jenom ona a její tichý svět…
Přijdu blíž k ní a snažím se jí nahlédnout přes rameno, ona si však svůj výkres pečlivě chrání…
"Ahoj Karol, copak to kreslíš?" zeptám se jí a přisednu si na jednu z volných židlí…
Nic. Žádná odpověď, ani jediný pohled mi nevěnuje, prostě si kreslí dál a mě - ani nikoho jiného, si nevšímá… Trochu mě to zarazí, Anna mě na to upozorňovala, ale ono je něco jiného o tom slyšet a něco jiného to zažít…
"Já jsem Bill, Annin přítel… Vyprávěla mi o tobě, prý jsi velmi hezké a šikovné děvče… Nechceš nakreslit i něco mě? Byl bych moc rád…" snažím se komunikovat s Karol, ale ta mi nevěnuje ani pohled… Ale myslím si, že mě poslouchá… Vnímá má slova, jen se jí nechce komunikovat…
Konec 11. části
Marky
Mno, tak tady máte další dílek, ale je to pěkná trapárna, aspoň podle mě…:-D No, radši no comment…:-D Piště please komentíky!!!:-)):-*