"Nechceš jít s námi? Je to tady kousek… Teda pokud máš teď čas??" ptá se mě Jasmin a já se nadšeně usměju…
"No, jasně, že s vámi půjdu! Moc ráda!" odpovím a jsem štěstím bez sebe…
Aspoň budu ještě chvíli s Karol…
"Kdo ti to vlastně volal?" zeptám se Jasmin a čekám na odpověď…
"Jedna z vychovatelek, Soňa, ale tu stejně neznáš… Je už sice trochu starší, ale je naprosto skvělá! Říkala, že se Helen, to je taky vychovatelka, omluvila, že dneska nemůže přijít, tak mi Soňa volala jestli bych to vzala za ní… Měla jsem mít dneska volno, ale nevadí, vezmu si ho příště… Děti mám moc ráda! Tahle práce je pro mě jako stvořená! Vlastně si kolikrát ani nepřipadám jako v práci, ale spíš jako…"
"V ráji." Doplním jí…
Cítím to totiž naprosto stejně… Když jsem s dětmi, tak se cítím být úplně jiná… Uvolněná, šťastná…
Jasmin se na mě podívá a řekne: "Jo, přesně! Ty mi snad čteš myšlenky…" řekne s úsměvem…
"Ne, to ne… Jenom to cítím taky tak…" odpovím a můj pohled zalétne ke Karol… Pocítím zvláštní hřejivý pocit… Je to tak zvláštní - co to se mnou to dítě dělá???
"Zítra ti zavolám, ju?" řekne Jasmin a s úsměvem se na mě podívá…
"Tak dobře… Už se nemůžu dočkat… Doufám, že to dopadne dobře…" odpovím s obavami…
"Neboj, určitě jo!" řekne Jasmin a znovu se usměje…
Je celá rozzářená… Její modré oči svítí jako studánky a blond vlasy jí kolem hlavy dělají svatozář… Drobné prstýnky jejích vlasů z ní dělají andílka, princezničku - vzpomínám si, že tak jí říkal její otec…
"Tak, já už asi půjdu… Strávila jsem tady celé odpoledne!" řeknu Jasmin a podívám se na hodinky…
Bude půl devátý… Já tady fakt byla celý odpoledne?? To snad není možný!!
"Ale bylo to fajn, ne?" zeptá se Jasmin…
"Jo, to bylo… Moc fajn… Ale teď už fakt musím… Měj se Jasmin, ahoj!" rozloučím se a už pádím pryč…
Stihnu ještě zaregistrovat, jak mi Jasmin zamávala a víc už nic…
Pádím domů, protože se mi moc nechce nechávat Billa samotného se Sandrou… Ta představa mě děsí a nenechává klidnou…
"Bille? Jsi tu??" zakřičím, když vejdu do bytu…
Je tu podivné ticho… Projdu celý byt, až na Sandřin pokoj, tam se neodvážím i když ten pokoj vlastně patří mě… No, spíš patřil, ale i to je nadnesené, protože všechno tady patří Billovi… Tohle je jeho byt, ne náš, jak se bláhově přesvědčuju…
To je divné… Jak to, že tady nikdo není??
"Bille???" zakřičím ještě jednou, ačkoli je mi jasné, že mi nikdo neodpoví…
Vejdu do mého a Billova pokoje a zůstanu koukat…
Na posteli leží… Bill…!!!
"Bille??" zeptám se opatrně, protože nechápu proč se mi neozval a proč tu leží po tmě… Už je dost hodin… Chvíli mi trvalo než jsem se dostala domů…
Bill mi, ale neodpovídá… Jen leží na posteli a zírá na strop…
Opatrně přistoupím k posteli a lehnu si k němu…
"Bille, co se stalo?" zeptám se tichým hlasem a přimknu se k jeho hrudi…
Zase cítím to zvláštní šimrání a vzrušení… Zároveň se však cítím v bezpečí…
Bill mi neodpovídá… Ani nereaguje na mé hlazení… Tohle se mi přestává líbit… Co tak důležitého se vlastně stalo??
Zvednu se tak, abych viděla Billovi do obličeje…
"Bille, co se děje?" zeptám se znova, tentokrát důrazněji…
Bill se na mě konečně podívá, ale jeho pohled mě naprosto vyděsí… Vypadá tak… tak zničeně… tak zoufale… Když ho vidím, úplně mě píchne u srdce… Ničí mě vidět ho takhle…
"Bille…" zašeptám, potom se k němu nahnu a políbím ho…
Můj polibek je jemný, jen přitisknu své rty na jeho, za to je plný lásky, útěchy a pochopení… Přitisknu se k Billovi, jak nejvíc můžu… Chci, aby věděl, že není sám… Že má mou oporu a lásku… Chci, aby cítil, jak moc ho miluju…
Bill se posadí a přitiskne se ke mně… Objímá mě a já cítím, že brečí… On brečí…! Nikdy jsem Billa brečet neviděla… Když měl nějaký problém, tak ho řešil nebo něco, ale nikdy nebrečel…!!!
Trochu se od něj odtáhnu a podívám se mu do očí… Setřu mu slzy a pohledem ho vybízím, aby mi řekl, co se stalo…
Bill na mě chvíli kouká, ale potom tiše řekne: "On… on s ní spal… Spal s ní, když… když chodila se mnou! Věděl jsem, že mě podváděla, ale proč s ním… Proč zrovna s ním??!!"
Ke konci Bill křičel… Jeho oči se znovu zalily slzami, ale byla v nich taky nenávist… Obrovská nenávist a zlost…
"Bille, uklidni se… Tohle nikam nevede… Musíš se uklidnit a…" říkám, ale Bill mě nenechá domluvit…
"Uklidnit??? Ty si myslíš, že nějak pomůže když se uklidním?? Víš, jak mi ublížil?? Můj vlastní bratr!!!" křičí na mě Bill a já na něj zůstanu zírat…
Tak proto se tak choval… Už… už mi to začíná docházet… Takže Tom spal se… se Sandrou?? To by, ale mohlo znamenat, že…
Koukám na Billa a nic neříkám… Trochu se mě dotklo, že na mě křičel, ale chápu, jak mu je…
Zvednu se a jdu do koupelny… Musím se osprchovat, abych se trochu uvolnila a pro Billa bude lepší když teď bude chvíli sám… Potom mi snad řekne, co se vlastně stalo… Pořád to moc nepobírám… A pro něj bude taky lepší, když se někomu svěří…
Když se osprchuju, převléknu se do noční košile a zírám do zrcadla… Nevím, co tam chci vykoukat… Možná snad změnu… Nějaký znak, který by mi prozradil, že jsem se změnila, že už nejsem ta ustrašená, uplakaná dívka, která byla uzavřená do sebe a chtěla se zabít… Ne, teď už ne! Teď už bych to nedělala! Protože teď mám Billa a taky jsem objevila další důvod, proč musím žít… Chci pomoct jedné malé holčičce, která mě očarovala svýma krásnýma očima - Karol…
"Anno? Jsi tam?" slyším Billa, jak klepe na dveře…
"Jo, jsem!" křiknu a jdu mu otevřít…
"Byla jsi tady dlouho…Bál jsem se jestli se ti něco nestalo…" vysvětlí Bill a zadívá se mi do očí…
Možná si myslel, že jsem si chtěla ublížit… Ale proč? Teď už k tomu nemám žádný důvod!!!
"Trochu jsem se zamyslela…" řeknu popravdě…
"Anno, já… chtěl jsem se ti omluvit za to, že jsem na tebe křičel… Mrzí mě to, ta zloba nepatřila tobě…" řekne Bill, podívá se mi do očí a potom svůj pohled zase sklopí…
Přistoupím těsně k němu, zvednu mu hlavu, abych mu viděla do očí a odpovím: "To je v pořádku, Bille…"
Potom se k němu nahnu a políbím ho… Chci, aby věděl, že mu nic nevyčítám… Že jsem tu pro něj a že mu chci pomoct…
Bill chvíli nereaguje, ale potom mi začne polibek vracet… Pevně mě obejme, jako by se snad bál, že mu uteču… Ne, teď už bych mu neutekla… Vím to…
Sedím v obýváku a čekám až se Bill osprchuje… Mezitím si promítám zážitky dnešního dne a musím říct, že jsem byla opravdu šťastná… Pokud to s tou prací vyjde, tak to bude naprosto super!!! Vždycky jsem si přála pracovat s dětmi, ale kvůli rodičům jsem šla studovat na obchodní akademii… Rodiče ze mě chtěli mít účetní, případně sekretářku nebo něco takového a nikdy se neptali, co chci já… Ale školu si dodělám ať je jakákoli… Vždycky je dobré mít v ruce nějaký papír, že mám vzdělání… I když ne úplně podle mých představ…
"Anno?" vytrhne mě Billův hlas z přemýšlení…
"Bille, kde je Sandra?" zeptám se na to, co mi vrtá hlavou od té doby, co jsem přišla domů…
Bill se na mě podívá a potom odpoví: "Pryč… Už tady s námi bydlet nebude, ale obávám se, že o ní ještě uslyšíme…"
Potom, co to Bill řekne sklopí svůj zrak do země…
Zvednu se z křesla a přistoupím k němu....
"Bille, co se stalo?" zeptám se a doufám, že mi konečně odpoví…
Bill se nadechne a potom začne vyprávět: "Byl tady Tom a… a doma byla jenom Sandra… Já jsem přišel zrovna když se hádali… Asi ho překvapilo, že ji tady našel… Hádali se a mě došlo, že mezi nimi něco bylo… A potom když jsem viděl, jak se tváří, došlo mi to… Je klidně možné, že to dítě je… Tomovo… On si s ochranou nikdy hlavu příliš nelámal…"
Bill ještě pokračuje a já ho s napětím poslouchám… Musí mu být hrozně, když zjistil, že ho jeho holka podváděla s vlastním bratrem - ještě k tomu dvojčetem!
Je mi z Toma zle! Prý, že to dítě v žádném případě jeho není… Ještě Billovi vyčetl, že na něj chce hodit, co si sám zavařil…
Obejmu Billa a umlčím ho polibkem… Víc už slyšet nepotřebuju… Všechno mi došlo…
Bill Sandru vyhodil, ale je mi jasné, že se ještě objeví… Té se jen tak nezbavíme… Ale nás od sebe nedostane! Nás nerozdělí - to se jí nepodaří, protože mě a Billa spojuje a chrání to nejvzácnější, co může být - láska a důvěra…
Konec 10. části
Marky
"No, jasně, že s vámi půjdu! Moc ráda!" odpovím a jsem štěstím bez sebe…
Aspoň budu ještě chvíli s Karol…
"Kdo ti to vlastně volal?" zeptám se Jasmin a čekám na odpověď…
"Jedna z vychovatelek, Soňa, ale tu stejně neznáš… Je už sice trochu starší, ale je naprosto skvělá! Říkala, že se Helen, to je taky vychovatelka, omluvila, že dneska nemůže přijít, tak mi Soňa volala jestli bych to vzala za ní… Měla jsem mít dneska volno, ale nevadí, vezmu si ho příště… Děti mám moc ráda! Tahle práce je pro mě jako stvořená! Vlastně si kolikrát ani nepřipadám jako v práci, ale spíš jako…"
"V ráji." Doplním jí…
Cítím to totiž naprosto stejně… Když jsem s dětmi, tak se cítím být úplně jiná… Uvolněná, šťastná…
Jasmin se na mě podívá a řekne: "Jo, přesně! Ty mi snad čteš myšlenky…" řekne s úsměvem…
"Ne, to ne… Jenom to cítím taky tak…" odpovím a můj pohled zalétne ke Karol… Pocítím zvláštní hřejivý pocit… Je to tak zvláštní - co to se mnou to dítě dělá???
"Zítra ti zavolám, ju?" řekne Jasmin a s úsměvem se na mě podívá…
"Tak dobře… Už se nemůžu dočkat… Doufám, že to dopadne dobře…" odpovím s obavami…
"Neboj, určitě jo!" řekne Jasmin a znovu se usměje…
Je celá rozzářená… Její modré oči svítí jako studánky a blond vlasy jí kolem hlavy dělají svatozář… Drobné prstýnky jejích vlasů z ní dělají andílka, princezničku - vzpomínám si, že tak jí říkal její otec…
"Tak, já už asi půjdu… Strávila jsem tady celé odpoledne!" řeknu Jasmin a podívám se na hodinky…
Bude půl devátý… Já tady fakt byla celý odpoledne?? To snad není možný!!
"Ale bylo to fajn, ne?" zeptá se Jasmin…
"Jo, to bylo… Moc fajn… Ale teď už fakt musím… Měj se Jasmin, ahoj!" rozloučím se a už pádím pryč…
Stihnu ještě zaregistrovat, jak mi Jasmin zamávala a víc už nic…
Pádím domů, protože se mi moc nechce nechávat Billa samotného se Sandrou… Ta představa mě děsí a nenechává klidnou…
"Bille? Jsi tu??" zakřičím, když vejdu do bytu…
Je tu podivné ticho… Projdu celý byt, až na Sandřin pokoj, tam se neodvážím i když ten pokoj vlastně patří mě… No, spíš patřil, ale i to je nadnesené, protože všechno tady patří Billovi… Tohle je jeho byt, ne náš, jak se bláhově přesvědčuju…
To je divné… Jak to, že tady nikdo není??
"Bille???" zakřičím ještě jednou, ačkoli je mi jasné, že mi nikdo neodpoví…
Vejdu do mého a Billova pokoje a zůstanu koukat…
Na posteli leží… Bill…!!!
"Bille??" zeptám se opatrně, protože nechápu proč se mi neozval a proč tu leží po tmě… Už je dost hodin… Chvíli mi trvalo než jsem se dostala domů…
Bill mi, ale neodpovídá… Jen leží na posteli a zírá na strop…
Opatrně přistoupím k posteli a lehnu si k němu…
"Bille, co se stalo?" zeptám se tichým hlasem a přimknu se k jeho hrudi…
Zase cítím to zvláštní šimrání a vzrušení… Zároveň se však cítím v bezpečí…
Bill mi neodpovídá… Ani nereaguje na mé hlazení… Tohle se mi přestává líbit… Co tak důležitého se vlastně stalo??
Zvednu se tak, abych viděla Billovi do obličeje…
"Bille, co se děje?" zeptám se znova, tentokrát důrazněji…
Bill se na mě konečně podívá, ale jeho pohled mě naprosto vyděsí… Vypadá tak… tak zničeně… tak zoufale… Když ho vidím, úplně mě píchne u srdce… Ničí mě vidět ho takhle…
"Bille…" zašeptám, potom se k němu nahnu a políbím ho…
Můj polibek je jemný, jen přitisknu své rty na jeho, za to je plný lásky, útěchy a pochopení… Přitisknu se k Billovi, jak nejvíc můžu… Chci, aby věděl, že není sám… Že má mou oporu a lásku… Chci, aby cítil, jak moc ho miluju…
Bill se posadí a přitiskne se ke mně… Objímá mě a já cítím, že brečí… On brečí…! Nikdy jsem Billa brečet neviděla… Když měl nějaký problém, tak ho řešil nebo něco, ale nikdy nebrečel…!!!
Trochu se od něj odtáhnu a podívám se mu do očí… Setřu mu slzy a pohledem ho vybízím, aby mi řekl, co se stalo…
Bill na mě chvíli kouká, ale potom tiše řekne: "On… on s ní spal… Spal s ní, když… když chodila se mnou! Věděl jsem, že mě podváděla, ale proč s ním… Proč zrovna s ním??!!"
Ke konci Bill křičel… Jeho oči se znovu zalily slzami, ale byla v nich taky nenávist… Obrovská nenávist a zlost…
"Bille, uklidni se… Tohle nikam nevede… Musíš se uklidnit a…" říkám, ale Bill mě nenechá domluvit…
"Uklidnit??? Ty si myslíš, že nějak pomůže když se uklidním?? Víš, jak mi ublížil?? Můj vlastní bratr!!!" křičí na mě Bill a já na něj zůstanu zírat…
Tak proto se tak choval… Už… už mi to začíná docházet… Takže Tom spal se… se Sandrou?? To by, ale mohlo znamenat, že…
Koukám na Billa a nic neříkám… Trochu se mě dotklo, že na mě křičel, ale chápu, jak mu je…
Zvednu se a jdu do koupelny… Musím se osprchovat, abych se trochu uvolnila a pro Billa bude lepší když teď bude chvíli sám… Potom mi snad řekne, co se vlastně stalo… Pořád to moc nepobírám… A pro něj bude taky lepší, když se někomu svěří…
Když se osprchuju, převléknu se do noční košile a zírám do zrcadla… Nevím, co tam chci vykoukat… Možná snad změnu… Nějaký znak, který by mi prozradil, že jsem se změnila, že už nejsem ta ustrašená, uplakaná dívka, která byla uzavřená do sebe a chtěla se zabít… Ne, teď už ne! Teď už bych to nedělala! Protože teď mám Billa a taky jsem objevila další důvod, proč musím žít… Chci pomoct jedné malé holčičce, která mě očarovala svýma krásnýma očima - Karol…
"Anno? Jsi tam?" slyším Billa, jak klepe na dveře…
"Jo, jsem!" křiknu a jdu mu otevřít…
"Byla jsi tady dlouho…Bál jsem se jestli se ti něco nestalo…" vysvětlí Bill a zadívá se mi do očí…
Možná si myslel, že jsem si chtěla ublížit… Ale proč? Teď už k tomu nemám žádný důvod!!!
"Trochu jsem se zamyslela…" řeknu popravdě…
"Anno, já… chtěl jsem se ti omluvit za to, že jsem na tebe křičel… Mrzí mě to, ta zloba nepatřila tobě…" řekne Bill, podívá se mi do očí a potom svůj pohled zase sklopí…
Přistoupím těsně k němu, zvednu mu hlavu, abych mu viděla do očí a odpovím: "To je v pořádku, Bille…"
Potom se k němu nahnu a políbím ho… Chci, aby věděl, že mu nic nevyčítám… Že jsem tu pro něj a že mu chci pomoct…
Bill chvíli nereaguje, ale potom mi začne polibek vracet… Pevně mě obejme, jako by se snad bál, že mu uteču… Ne, teď už bych mu neutekla… Vím to…
Sedím v obýváku a čekám až se Bill osprchuje… Mezitím si promítám zážitky dnešního dne a musím říct, že jsem byla opravdu šťastná… Pokud to s tou prací vyjde, tak to bude naprosto super!!! Vždycky jsem si přála pracovat s dětmi, ale kvůli rodičům jsem šla studovat na obchodní akademii… Rodiče ze mě chtěli mít účetní, případně sekretářku nebo něco takového a nikdy se neptali, co chci já… Ale školu si dodělám ať je jakákoli… Vždycky je dobré mít v ruce nějaký papír, že mám vzdělání… I když ne úplně podle mých představ…
"Anno?" vytrhne mě Billův hlas z přemýšlení…
"Bille, kde je Sandra?" zeptám se na to, co mi vrtá hlavou od té doby, co jsem přišla domů…
Bill se na mě podívá a potom odpoví: "Pryč… Už tady s námi bydlet nebude, ale obávám se, že o ní ještě uslyšíme…"
Potom, co to Bill řekne sklopí svůj zrak do země…
Zvednu se z křesla a přistoupím k němu....
"Bille, co se stalo?" zeptám se a doufám, že mi konečně odpoví…
Bill se nadechne a potom začne vyprávět: "Byl tady Tom a… a doma byla jenom Sandra… Já jsem přišel zrovna když se hádali… Asi ho překvapilo, že ji tady našel… Hádali se a mě došlo, že mezi nimi něco bylo… A potom když jsem viděl, jak se tváří, došlo mi to… Je klidně možné, že to dítě je… Tomovo… On si s ochranou nikdy hlavu příliš nelámal…"
Bill ještě pokračuje a já ho s napětím poslouchám… Musí mu být hrozně, když zjistil, že ho jeho holka podváděla s vlastním bratrem - ještě k tomu dvojčetem!
Je mi z Toma zle! Prý, že to dítě v žádném případě jeho není… Ještě Billovi vyčetl, že na něj chce hodit, co si sám zavařil…
Obejmu Billa a umlčím ho polibkem… Víc už slyšet nepotřebuju… Všechno mi došlo…
Bill Sandru vyhodil, ale je mi jasné, že se ještě objeví… Té se jen tak nezbavíme… Ale nás od sebe nedostane! Nás nerozdělí - to se jí nepodaří, protože mě a Billa spojuje a chrání to nejvzácnější, co může být - láska a důvěra…
Konec 10. části
Marky