close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
ICQ : 204-420-104 Skype : elis_bennington

Příběh ze záhrobí : Touha po pomstě XIV.

13. března 2007 v 16:09 | Kosynka |  Příběh ze záhrobí: Touha po pomstě
"Jestli tady budeme postávat jako trdla,na nic nepřijdeme",podotknu opatrně,když si všimnu,jak všichni zamyšleně hledí neznámo kam.Tyla si točí vlasy na prstě a nechápavě na všechny hledí,Aduš nad něčím horečně přemýšlí a krčí při tom čelo,Dan s Petrem hledí Adamovi a Zuzce přes ramena na dopis.Marki si něco mumlá a nevěřícně při tom kroutí hlavou.Gustav,Bill,Georg a Tom hledí s vypleštěným výrazem do země a tváří se téměř mrtvolně.Je mi jich fakt líto.Chtěli udělat tak pěkný skutek,pomoct nemocnému člověku a takhle jsou za to odměněni.Musí trčet v hnusném starém domě,kde je navíc honí šílená,pomstychtivá holka se psem.Když však tak nad tím přemýšlím,jsem na tom stejně.Po celou dobu jsem žila v takovém omylu.Že děda je můj děda,ačkoliv to tak vlastně vůbec není.Kdyby mi to někdo řekl v bezpečí mého domova,byla bych určitě dost zaskočená a naštvaná,že mi ti opomněli říct,neohrožovalo by mě to ovšem na životě.Teď jsem však úplně v pytli,kvůli babiččině chtivosti mi jde o krk.Když si tuhle myšlenku uvědomím úplně naplno,zbrkle plácnu rukama.
"No tak,nepostávejme tu tak a pojďme konečně přijít na to,co se tu vlastně stalo.Jestli jste si náhodou nevšimli,mně a tady klukům z kapely jde o život.Rádi bychom se odsud dostali dřív,než se ta holka rozhodne,že už si s námi nebude jenom pohrávat a rovnou nás odfrágne",ukončím svou vyčerpávající řeč.Zuzka rychle přikývne a otočí se na Adama.
"Máš pravdu,nemůžeme tady trčet donekonečna,musíme konečně vymyslet,jak odsud vypadnout",řekne Adam a pokynem nás vyzve,abychom šli za ním.Všichni se opatrně šineme zpět ke dveřím pokoje.Adam otevře dokořán dveře a neohroženě vstoupí na chodbu.Ačkoliv mi je jasné,že jsem už jednou nohou v hrobě(já už nad tím radši ani moc nepřemýšlím,poněvadž by mě to srazilo už teď),v Adamově přítomnosti se cítím podivně klidná.Neumím si vysvětlit proč.Je to jenom obyčejný kluk,ani ho vlastně pořádně neznám.Když však před sebou vidím jeho vysokou postavu,výraz mrazivého klidu a zřetelné vyrovnanosti,pochopím,že máme velkou šanci tenhle průser vyřešit a tuhle noční můru ukončit.
Stojíme na prázdné chodbě a rozhlížíme se kolem.Adam rozhodne pro místnost hned po jeho levici.Mezitím,co se tam všichni rychle cpou,aby byli co nejrychleji z nebezpečí podezřele vyhlížející chodby,prohlížím si spisy,které jsem našla v ložnici.Hned na prvním je fotografie naší "staré známé" Anny."Je opravdu roztomilá"myslím si pro sebe,když se zahledím na její zelená kukadla.Světlorusé vlasy jí spadají až na ramena v drobných lokýnkách.Na fotografii se usmívá od ucha k uchu a vystavuje svůj bílý chrup.Když si vybavím,že tahle roztomilá holčička ani ne před hodinou po nás vrhala nůž,zamrazí mě.Ta musela zažít něco hrozného.Když tak nad tím přemýšlím,měli bychom se zamyslet nad tím,proč je její duch tak zlý.Pročítám spisy pod fotografií a nevšímám si,kam jsme to vlastně vlezli.Bylo jí teda teprve deset,když byl tenhle dokument psán.A víc se asi taky ani nedožila.Měla odjet prvním vlakem do prozatímního bezpečí Británie,ale jelikož tady ještě dodnes straší,bohužel,neudálo se tak.Proč?Toho se právě chceme dopátrat.
Místnost,ve které jsme se octli,je zase jedna z mnoha ložnic.Jediné,co nás však zaujme,je kus nějaké tašky trčící zpod postele.Dan ji opatrně vytáhne a položí na postel.Hned se z ní vysypou různé breberky a všelijaký jiný hmyz.Musím ustoupit stranou,protože takových věcí se úplně štítím.Cvaknutím ji otevře a všichni zvědavě nakouknou dovnitř.Je téměř poloprázdná,jen pár věcí.Peněženka,pasy,řidičák a nějaké další osobní věci.Ačkoliv tady leží něco přes 60 let,je poznat,že je tam všechno naházené chaoticky.
"Někdo asi pospíchal se zabalováním",poznamená Bill,když strčí hlavu mezi mě a Aduš,aby líp viděl.To je však taky tak všechno,co tam bylo k naleznutí.Na stolku si ještě všimnu rozbitého rámečku s fotografií nějakých lidí.V jedné z osob poznám Annu,muž a žena,každý z jedné strany kolem Anny,to budou asi její rodiče.Nakláním se k fotografii,abych na ni líp rozeznala detaily postav a jejich obličejů.Cítím se tak nějak podivně,ani se neodvažuji,z nějakého nevysvětlitelného důvodu, vzít polorozbitý rámeček do ruky.Bill si stoupne vedle mě a mhouří oči,aby líp viděl.Ten asi žádný prazvláštní pocit nezažívá,protože nedbale vezme fotografii do ruky.Ta mu samozřejmě vyklouzne a hlučně dopadne na dřevěnou podlahu.Zbylé sklo,co ještě tak tak drželo pohromadě,se rozletí na několik částí.Oba se rychle sehneme,abychom ho zvedli.Když se však zase postavíme a zvedneme hlavu,nevěřícně vytřeštíme oči a zalapáme po dechu….
(Sovík)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama