Vystoupili ven a Tom uviděl stát po dvou stranách vedle sebe řady vojáků.
"Vaše vojsko pane?"
"Výborné ne? Proto si sem piráti nedovolí vstoupit." Tom přemýšlel jestli mu má říct o těch bednách, kdo je vzal. Ale někde tam uvnitř nechtěl, aby Billa chytli. Nechtěl, aby chytli člověka, který je tolik podobný jeho bratrovi tam doma a který se dokonce stejně jmenuje.
"Pane? Mohl bych s vámi v soukromí mluvit?" Tom se rozhodl, že mu to řekne. Guvernér se na něj otočil. Prohlížel si ho zkoumavým pohledem a potom kývnul na souhlas a vydali se do kanceláře.
"A..komodore! Vy jste tady?"
"Čekám na vás pane."
"Tome...tohle je můj komodor! Je to něco jako kapitán mých vojsk."
"Těší mě." řekl mu Tom a s mírným úšklebkem.
"I mě."
"Mohl byste nás teď komodore nechat? Chceme si o něčem promluvit."
"Jistě." komodor se uklonil a odešel pryč. Jakmile se za ním zavřeli dveře, komodor se posadil do velkého křesla a Tom se nadechnul.
"Vím...teda myslím, že trochu vím, kdo vám ty bedny vzal."
"A kdo?" guvernér se napřímil a pečlivě poslouchal.
"Piráti."
"Hloupost! Piráti se tady neobjeví! Vím to! Bojí se sem."
"Ale já je viděl. Stál jsem kousek od nich, když ty bedny kradli! Věřte mi pane!" guvernér si Toma prohlížel a nevěděl, jestli mu má věřit nebo ne.
"Prozkoumám to." Tom kývnul na souhlas, guvernér si potom k sobě pustil komodora a začali o něčem diskutovat. Mezitím si Tom prohlížel "kasárna". Došel na vysokou věž a rozhlížel se do kraje. Viděl na guvernérovo sídlo, viděl daleko do moře, kde proplouvali obchodní lodě. Naštěstí nic s bílou lebkou, ale vlastně ani ta Billova loď neměla lebku na stožáru. Nedechnul se a otáčel se, že odejde. Když před sebou viděl Veroniku, leknul se, až spadnul na zadek.
"Vyděsila jsi mě!" řekl jí Tom a vstal. Veronika se jenom smála.
"Promiň."
"A co ta lepší nálada?"
"Ani nevim. Dneska od rána mám dobrou náladu. Oproti včerejšku stoprocentně. Mám dobrý den."
"Vážně? A co se stalo?" Tom tušil, že to má co dočinění s jejím nočním odchodem někam neznámo kam.
"No...něco se mi vyjasnilo víš? Hele něco bych od tebe potřebovala. Zvládnul bys to?"
"Co to je?"
"Krytí!" Tom se zarazil.
"Jak jako krytí?"
"Potřebuji, abys mě kryl, protože někam musím odjet a nemůžu říct otci kam, takže..."
"Veroniko! Nebudu tě krýt! Stačí, že jsem se o tebe bál v noci a teď..."
"Jak v noci?!" nechápala Veronika a propalovala Toma pohledem.
"No...vím, že si v noci odešla pryč. Kam jsi šla!?" Veronika se vyděsila, bylo to na ni poznat.
"Za známou. Je nemocná a o to jde! Potřebuje odvoz k jednomu lékaři a já ji slíbila, že pojedu s ní. Proto potřebuji krytí!"
"Ale to můžeš otci říct! Na tohle tě pustí! A ještě vám dá ochranný doprovod!"
"To ale nechceme!" Tom si ji prohlíží. Nevěří ji ani slovo.
"Proč ti nevěřím!" řekne klidně a sleduje ji naprosto v klidu
"Nevěříš?"
"Ne! Možná jsem cizinec, ale nejsem blbej! Ještě poznám, když mi někdo lže! Sám jsem mistr na lhaní, takže takové lidi poznám!" Veronika nevěděla, co má říct, přešlapovala na místě a snažila se koukat kamkoli, kromě na Toma.
"Veroniko!" ozvalo se kousek od nich. Oba se tím směrem podívali a stál tam guvernér. Usmíval se a šel pomalu k nim.
"Co tady vy dva děláte? Takhle na věži, spolu a sami." prohlížel si je s jiskrou v očích. Nejspíš by Toma viděl rád společně s Veronikou.
"No...povídali jsme si, co bychom asi dělali tati."
"A co tady vůbec Veroniko děláš?!" zeptal se ji teď otec a Veronika sklonila opět hlavu a snažila se přijít na dobrou výmluvu. Tom už pochopil, že když skloní hlavu, tak se snaží tu výmluvu najít, že takhle přemýšlí a snaží se vyvolat dojem, že se to stydí říct.
"Přijela jsem za Tomem." zvedla najednou hlavu a usmála se. Tom se na ni okamžitě rychle podíval a guvernér vykulil oči.
"Za Tomem? Vážně?!"
"Ano! Za Tomem! Víš tati, řekla jsem si, že bych Tomovi ukázala ještě krajinu mimo město. Stejně ho to jistě v kasárnách nebaví. Je to tu nuda! Samý chlap v uniformě!"
"Jiným dívkám a ženám se muži v uniformách líbí!" odseknul ji otec.
"Ale mě ne!" řekla mu razantně Veronika.
"A kam přesně myslíš? To okolí..."
"No já nevim. Cokoli. Prostě mimo město! To už Tom zná, protože jsem mu ho ukázala a kolem našeho města je tak krásná krajina." páni! Tom úplně koukal s otevřenou pusou, jak skvěle tu výmluvu tak rychle vymyslela. Věděl, že za ním přišla jenom proto, aby ho ukecala na to krytí.
"Dobře. Ale do večera budete oba dva zpátky." usmál se, mrknul na Toma a odešel.
"Tak pojď cizáku." řekla mu Veronika a táhnula ho pryč mimo město od i té malé civilizace...
pokráčko příště