"Guvernér vás v rychlosti přijme. Ale už je pozdě a proto ho nezdržujte příliš." uklonila se a odešla. Tom jenom udělal nucený úsměv a potom ho voják vedl do jisté zadní chodby.
"Nechcete mě tady odkráhlovat, že ne?" zeptal se ho Tom.
"Co prosím?" nechápal voják jeho mluvu.
"Ale nic." odpověděl lhostejně Tom a najednou voják zastavil, zaklepal a na vyzvání vešli dovnitř. Za velkým stolem seděl postarší muž s parukou na hlavě - vypadal jakou soudce, jak nosí ty paruky. Vstal a začal si Toma z dálky prohlížet.
"Pojďte blíž." vyzval Toma a ten teda šel blíž. Guvernér si ho ze zájmem prohlížel a voják stál opodál s puškou stále namířenou na Toma.
"Nevypadáte na někoho kdo je z tohohle kraje, podle vašeho obleku soudím."
"No máte pravdu, že nejsem odsud."
"Ale to vás neomlouvá za váš čin."
"Jaký čin? Nic jsem neprovedl?"
"Kde jsou moje bedny?" zeptal se ho mile guvernér a Tom na něj zíral jako na blázna.
"Bedny?" nechápal ho.
"Bedny! Ty co byli v přístavu uložené, ale můj voják vás nachytal při jejich krádeži."
"Krádeži?! Bože! Kam bych je asi dal? Myslete! V kapse je mám těžko!"
"Viděl jsem odplouvat loď guvernére, je možné, že tam měl kumpány!" řekl rychle voják, který stál v pozoru. Tom se na něj rychle podíval a prohlížel si ho jako nějakého hlupáka, potom se zase otočil na guvernéra.
"Pane...nejsem odtud, jak jste řekl, jsem cizinec. Ty bedny jsem vám nevzal, nejsem odtud, nevyznám se tu a nevim jak domů. Přísahám, že o těch bednách nic nevim. Nevim, ani o jakých bednách je zmínka, nebo co by v nich mělo být."
"Věřím vám." řekl klidně guvernér a opět se posadil do svého křesla.
"Pane?!" zeptal se překvapený voják.
"Věřím mu. Vypadá, že mluví pravdu. Na piráta nevypadá, podvodníka taky ne a zlodějíčka už vůbec ne. Vypadá jako čestný mladý muž. Zajistím mu ubytování než se vrátí domů." Voják koukal jako puk a Tom se usmíval pyšným vítězným úsměvem. Guvernér znova vstal, vyšel z pracovny a zavolal služebnou, která okamžitě přišla.
"Přejete si?"
"Zajistěte pokoj tomuhle mladíkovi." chytil Toma kolem ramen a přitáhnul si ho k sobě.
"Jistě pane. Pojďte." řekla Tomovi a vedla ho po schodech nahoru. Tom se cítil jako nějaký pán, takový luxusní pokoj, jaký dostal a krásný. Rozhlížel se po něm kolem dokola.
"Kdyby něco pane, stačí zavolat." řekla mu služebná, uklonila se a odešla. Tom jenom souhlasně kývnul hlavou a natáhnul se na postel, kterou tam měl. Byla pohodlná a líbila se mu, jako celý tenhle pokoj. Až teď si všimnul, že tam má balkon, vyšel ven a podíval se do dálky. Byla noc, takže toho moc neviděl, ale tušil, že ráno a ve dne tady musí být krásný výhled na město a moře.
"Tady se mi bude líbit." vydechl v úžasu až zapomněl, že sem vůbec nepatří.
"Každému se tady líbí, dokud to jde." ozval se za ním milý dívčí hlas. Otočil se a spatřil tam mladou hezkou dívku ve žlutých šatech.
"Co?" zeptala se ho s úsměvem, protože si ji prohlížel.
"Nic." rentgenoval ji pohledem. Zdála se mu pěkná, dost pěkná.
"Neměl by sis mě tak prohlížet."
"Proč?"
"Proto!" řekla mu záhadně a přišla až k němu.
"Jsem Veronika."
"Tom."
"Těší mě Tome. Takže ty tady s náma teď nějaký čas zůstaneš, co jsem slyšela od služebné."
"Klepy se nesou rychle."
"Doufám, že se ti tady bude líbit a nedostaneš se do problémů."
"A ty se dostáváš do problémů?"
"Jak v čem. Musím mít chování, jsem guvernérova dcera." řekla mu a Tomovi 'spadla' čelist.
"Cože jsi? Jeho dcera?!" divil se Tom a nemohl tomu uvěřit.
"Ano." usmála se a nejspíš ji pobavilo jeho překvapení.
"A asi bych měla jít spát. Dobrou noc Tome."
"D-d-dobrou." vykoktal ze sebe Tom, až ji tím rozesmál. Otočila se a odešla. Tom tam ještě chvíli stál jako v transu a potom se rozhodl, že by měl jít asi taky spát....
pokráčko příště
vím,že si to sem teď dala,a mě strašně zajímá,jaký to bude dál!!!!!!!!tak prosím piš dál!!!