close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
ICQ : 204-420-104 Skype : elis_bennington

Nenávist, láska a TH II.

26. března 2007 v 7:22 | Kosynka |  Nenávist, láska a TH
Stěhujeme se. Teda já a táta. A to do Německa. Moje prosby byly vyslyšeny. Měla jsem z toho ohromnou radost, když mi to taťka oznámil. Že prej mu nabídli bezvadnou nabídku někde v Magdeburku. To je místo, kde vyrůstal a kde mám i babičku, kterou jsem už ale neviděla snad 5 let. Jediné, co mi strašně kazilo náladu byla situace, že tady musím nechat Karolínu. Ta to ale brala mnohem sportovněji.
"Tak hele, je březen, než se naděješ, máme tu letní prázdniny no a myslim, že rodiče nebudou moc proti tomu, kdybych tam s tebou celý prázdniny zůstala."
Je pravda, že mi tím docela zvedla náladu, ale stejně. "Co tam budu dělat celé dva měsíce a co potom v září?" úpěla jsem.
"To přežiješ. Počkej, tak mě napadá, vy jedete do Magdeburku?" zeptala se.
"No, je na tom něco divnýho? Prostě jedno město v Německu. Je docela hezký, ne zas nějak gigantický...." Karolína mě přerušila.
"Víš, kdo pochází z Magdeburku a hodně se tam vyskytuje?"
"Ne, kdo, já tam zatím ještě nikoho neznám." zamyslela jsem se.
"Tak přemýšlej, já ti to dyžtak potom řeknu jo?"
"Nechápu, proč mi to nemůžeš říct teď" zeptala jsem se nechápavě.
Rošťácky se usmála, ale stejně mi nechtěla nic říct.

Loučení bylo strašně těžká. Stáli jsme a objímaly se. Taky jsme u toho brečely. To si nedokážete představit, jaký je to těžký mít kamarádku tak dlouho u sebe a najednou se od ní odstěhovat.
Když jsem seděla v autě, najednou v rádiu začali hrát nějakou písničku. Byl to strašně krásnej slaďáček, Podle toho, jak se jmenoval(byl v Němčině) jsem si přeložila, že se jmenuje Zachraň mě(Rette mich) a to mě dostalo. Když dohrál, cítila jsem se tak nějak líp. Najednou mi zapípal mobil. Byla jsem tak ponořená do svých vlastních myšlenek, že jsem přeslechla, kdo tu písničku zpíval. To mě docela naštvalo, ale zase na druhou stranu to určitě nehráli naposled.
Vytáhla jsem mobil z kapsy a spatřila smsku od Karol.
ČAU, JAKÁ JE CESTA? a UŽ JSI PŘIŠLA NA TO, S KÝM BY SES MĚLA V MAGDEBURKE SETKAT:-)?
Obratem jsem jí odpověděla, že už jsme skoro tam a že jsem na to ještě nepřišla, že jsem na to úplně zapomněla a ať mi to honem kouká napsat, protože mě nic nenapadá.Odpověď byla rychlý a stručná, ale já si myslela, že mě omejou. Napsala jenom dvě slova a snad milion vykřičníků.-TOKIO HOTEL-!!!!!!!!!!!!!!!!!!....
Čuměla jsem na tu smsku snad deset minut, než mi to docvaklo. "SAKRÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ" vykřikla jsem až se taťka za volantem lekl.
"Prosim tě co řveš?"
"Tati, nešlo by, abysme se nastěhovali někam jinam, než do Magdeburku" zaprosila jsem, i když mi bylo víc než jasné, že to v žádném případě nejde.
"Proč?" udiveně se na mě podíval. "Kdybys to řekla před měsícem, tak by to šlo, ale teď.."
"No, tak to nic.." koktala jsem pod tátovým divným pohledem.
"Hmmmm" zabručel a věnoval se dál řízení.

Když jsme dorazili do města, čekalo mě překvapení. Vypadalo úplně jinak, než jsem ho vídala jako malá.
Když jme přijeli k našemu novému domu, nemohla jsem se na něj vynadívat.
"Tati, tohle jsi koupil jen pro nás dva?" zeptala jsem se udiveně.
"No, pro nás a jestliže k nám bude jezdit ještě Karolína, víš dobře, kolik zaberete místa."
"Dobrý tati, jenom klid, dyď já ti nenadávám, mě to vyhovuje" pronesu ještě, pustím vše, co jsem doteď držela v rukách a projdu dům. Musim říst, že se z venčí zdá větší, než doopravdy je. Ale to mi nijak nevadí, mám obrovskej pokoj. "tak tady by se daly dělat pěkný pařby" zamumlám tak, aby to táta neslyšel. Jo, to by sice šly, jenže asi bych byla jedinej host, protože Karolína je daleko za hranicema tohoto státu a tady neznám živou duši(teda až na babičku s dědou, které bych na svým večírku samozřejmě chtěla ze všeho nejmíň).
"Tatííííííí" zařvu a sbíhám schody.
"Nikol, pojď pomoct se stěhováním." křikne na mě zavalený hromadou všeho možného.
"Ale já bych si ráda prohlídla Magdeburg.." zaprosila jsem a udělala psí oči. Nesnáším uklízení (a stěhování). "Na co jsme zaplatili těm stěhovákům?" zeptám se ještě mile a když vidím tátův obličej, vyrazím směr nový život.
Procházím se. Kolem mě proudí davy lidí, a každej je takovej...no, máme v Čechách rozhodně hezčí holky, to každopádně, ale tihle lidi jsou prostě jiní. ´Je skvělé, kolik je v tomhle městě obchodů. To bude supr, až se budu nudit, vyrazím nakupovat.´ pomyslela jsem si.
Vlezla jsem do jednoho butyku. Bylo to tam docela příjemné, hodně oblečení, kosmetiky a tak. Zkoušela jsem si všechno možný, ale nakonec jsem si vybrala krátkou černou sukni, vysoký kozačky a takový černý triko, které díky několika jakoby náhodně udělaným dírám vypadalo neskutečně sexi. ´No, nevypadáš špatně Niki.´pochválila jsem se v kabince. No, neměla jsem sice nějaký přehnaný sebevědomí, ale je pravda, že mi jako černovlásce se zelenýma očima a docela světlou pletí sluší skoro všechno, ale ze všeho nejvíc černá.
S úsměvem jsem vyšla z obchodu a přemýšlela, co dál. Ještě chvilku jsem nerozhodně přešlapovala před obchodem a potom, protože mě nic kloudného nenapadlo, jsem vykročila směrem nedaleký park.
Celkem unaveně jsem se sesunula na nejbližší lavičku a tašky hodila vedle sebe. Chvíli jsem tam tak seděla, když můj zrak upoutalo něco opravdu zajímavého. Nedaleko ode mě šel kluk, s dlouháma černýma vlasama pod kšiltovkou naraženou hluboko dočela a obříma tse-tse brýlema. Vybuchla jsem smíchy. Vypadal fakt neskutečně srandovně.
Když si všiml, že se směju a při tom se dívám na něho, trochu se zasekl.
"Připadá ti na mě něco směšného?" zeptal se němčinou. Trochu jsem se uklidnila.
"Hm, docela jo, v těch brýlých vypadáš...no...přinejmenším zajímavě.." Byl na něho hrozný pohled.
Ušklíbl se. ´Sakra, nemyslela jsem to nijak špatně.., asi jsem to přehnala, sem kráva no.´nadávala jsem si v duchu.
"Hlavně, že ty vypadáš naprosto skvěle." Vyštěkl. Asi neměl zrovna dobrou náladu. Nejdřív mě napadlo, jestli to nebyla poklona, ale asi za půl vteřiny mi došlo, že to rozhodně ne.
"Hele, chtěl jsi vědět, čemu se směju, tak to víš. Já nemůžu za to, že mi ten tvůj zjev připadá směšnej." vyštěkla jsem. ´Dobře, jak chceš chlapečku.´
"Takže zjev jo?" To už byl ale asi opravdu hodně naštvaný, protože to skoro zařval.
"Buď tak hodnej a zklidni. Já na sebe nenechám řvát někoho, komu ani nevidím do očí. Krom toho, já se můžu smát čemu a komu chci. Takže ahoj!" Zvedla jsem se a nechala ho tam stát.
´Sakra, proč mě vytočí takový blbec, kterýho ani neznám?´ptala jsem se sama sebe. Bylo na něm něco divnýho. Jako, kdyby kolem sebe měl nějakou nepřístupnou bariéru. Ježiš, co to kecám za blbosti.

Když jsem přišla domů, táta se stěhovákama už měli skoro všechno na svém místě. Pozdravila jsem a zalezla do pokoje. Ten kluk mi nešel z hlavy. Štvalo mě, že ani nevím, kterej tupec MĚ dokázal vytočit. Já jsem totiž většinou hroznej kliďas a skoro nic mě nedovede vytočit...no nic. A pustila jsem ho z hlavy.
Konec 2.dílu.(Zuzilik)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama