close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
ICQ : 204-420-104 Skype : elis_bennington

Láska z minulosti I.

20. března 2007 v 16:59 | Kosynka |  Láska z minulosti
Běžím lesem a kolem mě je jenom tma a stromy. Běžím dál a dál a už skoro nepopadám dech. Na chvíli se zastavím, abych mohla popadnout dech. Na šatech mám krev. Pak mi teprve dojde, co všechno se stalo. Je mrtvá, ano je to tak. Moje nejlepší kamarádka je mrtvá. Oni si myslí, že jsem jí zabila já, ale není to pravda. Nikdy bych jí neublížila. Byla mi vším. Když se zaposlouchám uslyším krom šumění lesu ještě JE. Jsou za mnou. Znovu se rozeběhnu, abych jim utekla. Slyším, že jsou čím dál blíž. Už mi chybí jen kousek, abych byla v bezpečí... pak se přede mnou z lesa vynoří další a další. V rukách drží pochodně a dívají se přímo na mě. Už nemám kam utéct. Dva z nich mě popadnou za ruce a vedou mě na hranici. "Budeš pykat za to, co jsi udělala." Zašeptá mi jeden z nich. "Ale já sem nic neprovedla. Neudělala jsem nic z čeho byste mě mohli obvinit!" vzpouzím se, ale marně. Dovedou mě doprostřed náměstí, kde stojí velká hranice. Ze všech čtyř světových stran kolem ní stojí muži a mají v rukách louče. "Nechte mě, nic jsem neudělala! Nikoho jsem nezabila!" snažím se jim vytrhnout, ale mají větší sílu. "Pusťte." Vyškubnu se jednomu, ale v tu chvíli už je pozdě. Přiváží mě na kůl uprostřed hranice a pak slezou dolů. Jsem tam sama. Lidé stojící kolem hranice volají "čarodějnice", ale proč? Co jsem provedla? Je to snad trest za to, že jsem se do něj zamilovala? Může za všechno moje neštěstí on? Ztratila jsem všechno, už nemám nic, jen jeho. Kde je, když ho potřebuju? Rozhlížím se kolem sebe a pak můj zrak padne na chlapa stojícího vedle hranice. Hnusně se usměje a hodí oheň na dřevo. Během chvilky je celá hranice v plamenech. Už není cesty úniku. Vím, že můj život brzy skončí. Ale kde je on? Můj zrak přiláká osoba stojící u lesa. Je to on, cítím to. Sundá si kápi z hlavy a zadívá se mi do očí. Věděla jsem, že přijde. Zadívám se do jeho hnědých očí. Cítím jejich hloubku, dalo by se říct i nekonečnost. Jenom se na mě dívá a nic neudělá. Zradil mě. I on mě zradil? Ne, nezradil. Vidím, jak jeho rty něco šeptají. Vítr ke mě donese jeho slova... "Miluju tě..." šeptá stále dokola. Co bych dala za to, kdyby mi to řekl, když jsme byli spolu, ale teď?! Teď, když ke mě smrt natahuje svojí ruku?Cítím jak se ke mě přibližuje oheň. Cítím jeho žár, je to k nevydržení. "Odpusť." Zašeptá a jeho slova ke mě opět donese vítr. Naposledy se na něj podívám. Jeho tmavě blond vlasy mu volně padají na ramena a pramen i do očí. Zadívám se mu naposledy do očí. Jsou plné nenávisti, ale i lásky. Nevím, co z toho patří mě. Pak už vidím, jak se oheň dostal na moje šaty...
"CRRRRRRRRRRRRRRRRRR" rozezvoní se zvonek a probere mě ze sna. "Bože to je hrůza." Řeknu si pro sebe. Pak se posadím. "Kdo mi sakra nastavil ten budík?!" vylítnu z pokoje, když mi dojde, že je první den prázdnin a já si budík nenastavovala. Všichni se na mě nechápavě podívají, jen Gwendy se snaží nenápadně zmizet z pokoje. "Kampak slečno tajemná?!" chytnu jí za triko. "Dobré ráno." Usměje se nevinně. "Tos byla ty, že?!" zadívám se na ní. "Možná." Usměje se a pak rychle zmizí k sobě do pokoje, než ale stihne zavřít dveře vlítnu za ní a dáme se do velký polštářový bitvy. "Budeš pykat za to, co jsi udělala!" praští mě polštářem, když jí shodím budíka na zem. V tu chvíli se zarazím. Tohle řekl i ten chlápek ve snu... "Co je?" zadívá se na mě, když nade mnou vítězoslavně stojí. "Už se ti to zase zdálo?" zeptá se a čeká na odpověď. "Ne." Zalžu. Zase by chtěla, abych šla za tou kartářkou. "Nelžeš mi?!" zadívá se mi do očí. "Já?!" zadívám se na ní pohledem miminka a pak jí podkopnu nohy, takže skončí u mě na zemi. "Nelžu." Opřu se o ní a postavím se na nohy. Než mě stačí chytit za nohu, jsem na předsíni. "Jdu se projít." Informuju všechny a vyrazím ven. "Kampak jdeš?" objeví se přede mnou najednou Tom. "Nesu babičce koláč a víno. A nesmím se bavit s cizíma lidma a se zlýma vlkama." Usměju se na něj. Tom přimhouří oči a prohlídne si mě. "A kde máš to víno?" "V bříšku." Pohladím si břicho a pak se oba začneme smát. "Kam vážně jdeš?" "Jen tak, projít se." informuju ho. Sama nevím, kam jdu. "Jdeš se mnou?" zadívám se na něj, ale jeho odpověď vím předem. "Jo." řekne bez rozmýšlení a tak se spolu vydáme do parku. "...teď pořád zkoušíme, je to šílený. Nemáme skoro vůbec volno." povídá Tom o kapele. "No jo, to se stává, když je člověk slavnej." Usměju se. "Ještě slavnější než slavnej!" zvedne Tom ruku, aby mi ukázal jak moc je slavnej. "No jo, tak promiň mě necelebritě, že jsem si dovolila říct něco takovýho." "V pořádku." Usměje se a pak zase vybuchneme smíchy. "Pro někoho třeba celebrita jsi." řekne po chvíli. "Pro koho třeba?" zadívám se na něj. "No pro... pro..." přemýšlí. "Teď mě zrovna nikdo nenapadá, ale říká se, že tě na světě miluje několik lidí a není to nikdo z rodiny. "Jo tak v tom případě je to někdo na jiným konci světa." Zadívám se na nebe. "Kecy v kleci. Určitě se brzo někdo najde, věř mi." Posadí se na lavičku a vybídne mě, abych se posadila k němu. "Já třeba vím o jednom někom, komu se moc líbíš." Přisune se ke mě blíž. "A kdo je ten jeden někdo?" zadívám se na Toma. "To ti neřeknu." Otočí hlavu. "Dělej vybal to, chci to vědět." Snažím se to z něj vypáčit. "Když budeš hodná tak ti řeknu, že je to Alex komu se líbíš." "Fajn." usměju se. "Budu hodná." "Fajn je to Alex." Začneme se oba smát. "Ten film mě fakt dostal. Mohla bych se na něj dívat pořád dokola." "No jo to já taky. Je to fakt sranda. Jak mohl někdo natočit něco, jako je 7 trpaslíků?" "No to je jednoduchá odpověď." Otočím hlavu na něj. "Já vím, mohl to natočit na kameru." Odpoví si sám a pak se mu rozezvoní telefon. "Pozdravuj Billa." Řeknu nevzrušeně. Vím, že mu volá Bill, poznám to podle melodie. "Nazdar brácha, co potřebuješ?... kde jsem? No sedím s Červenou Karkulkou v lese a trháme kytky.... jo pozdravuje tě... teď?!... no jo, už běžím." ukončí hovor. "Tak jo, musím už jít." Zvedne se. "Kdyžtak si napíšeme, nebo zavoláme." usměje se. "To ještě nevim." Hraju si na nedostupnou. "No tak až budeš vědět, zavolej." Dá mi pusu na tvář a odejde. Ještě chvíli jen tak sedím na lavičce a pak se rozhodnu jít domů.

(Andílek)


Tak tohle je první díl mojí povídky, snad se vám bude líbit.. písněte mi komentáře ať vím, co na to říkáte a jestli má vůbec cenu nějak pokračovat...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama