Domov…Jak prázdně to zní, když tam na vás nikdo nečeká…Vlastně…Ano čeká…. Sylva, ale ona, i když momentálně matka, mi nemůže dát to co mi dával celý život táta...Sylva mi nemůže dát společné vzpomínky a večerní drbání a vzpomínání u hororu. Jsem prázdná…Jak vyfouklá duše u kola…Ne vlastně ne…Mám toho drobka…To je moje tajemství, doktoři to samozřejmě zjistili, ale na mojí žádost to nikomu neřekli. Upnula jsem se na něj, je sice malinký, maličký…Chlapeček? Holčička? Nevím, je to moc brzy na to, abych to věděla…Ale možná to ani nebudu chtít znát… Je to paradox…Jedna milovaná osoba umřela, ale druhá ve mně roste…
"Zlato, dones mi prosím olej!" houká na mě Sylva z kuchyně, už měsíc si zvykám na to, že s ní teď bydlím sama a že je to moje máma…Je moc hodná….Už měsíc po večerech ležím a pláču pro tátu, ale potom si uvědomím, že musím být aspoň z části šťastná, kvůli tomu malému.
"Jo jo…" zahekám a rozběhnu se napůl oblečená a s taškou na zádech do kuchyně, kde vyšvihnu ostrou zatáčku a proletím okolo Sylvy do špajzu…
"Co děláš?" optám se jí když je rukama zabředlá v nějaké těstě..
"Perníčky…" sykne a nemůže rozlepit prsty…
"Moc hustý…" hejknu a vyběhnu na ulici, kde si ještě oblíkám tričko a mikinu, protože opět nestíhám…
CRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRRR zvoní na hodinu, už za tento týden po třetí přicházím pozdě a to je prosím pěkně čtvrtek.
"ÁÁÁÁÁÁÁ to jsme rádi, že jste se na nás slečno Hoffmannová přišla také podívat a rovnou tu zůstaňte, co to je dneska? Musela jste autobus odřídit sama, protože řidič měl zácpu?" rejpe do mě tříďas…
"Ne…Moje adoptivní matka dělala perníčky a jelikož to neumí, tak jsem jí s tím musela pomoct, protože nikdo jiný tam už není aby jí pomohl…" řeknu podle pravdy, v poslední době ani nevtipkuji i když by mi tímto dřív tříďas nadhodil na parádní smeč…
"Aha…" šeptne a dojde mu, že jsem se dostali na tenký led.
"Můžu si jít sednout?"
"Běžte…" sykne.
"Bibi no tak nebuď suchar…" zašeptá mi v lavici Lex a já vím, že má pravdu už se musím vrátit do starých kolejí…A třídní je přeci samý vtípek, takže se někde začít musí…
"Slečno Hoffmannová vezměte prosím tento štos nových učebnic pro prváky a odneste je do kanceláře." nařídí mi profík a když vidím jak vysoká je ta hromada a jak těžká musí být udělá se mi jaksi nevolno, vždyť z toho můžu potratit.
"Ne…To…to nejde…" zaprotestuji.
"Proč?" podiví se skoro celá třída s profesorem v čele.
"No víte…Hm…Já jsem včera tahala na zádech důchodce přes přechody, protože nikde nešli semafory a oni se po tý silnici tak loudali až jsem měla strach aby je něco nezajelo a věřte že ne zrovna všichni byli lehký, třeba ta jedna panička, ta se nechtěla od svého pejska vzdálit na pět kroků, takže jsem na zádech táhla i tu její dogu Astu a ta panička sama o sobě měla minimálně metrák, to mi věřte a potom taky nějakej jezeďák, ten byl…"
"Dobrá, dobrá, tak to odnese Lukáš…" nakonec to vzdá, protože já když se rozjedu, tak jsem k nezastavení.
"Proč si to nechtěla odnést? Včera jsi ani necvičila a předevčírem jsi nám taky nepomáhala tahat ty těžký železný branky co jsou na hřišti…" poptá se mě Lex.
"No…"
"Co no?"
"No…Víš…Já…"
"Trochu se chováš jako kdybys byla…NE!" vykřikne to poslední slovo Lex…
"TO SI DĚLÁŠ SRANDU, ŽE JO?" začne řvát na celou třídu, takže se všichni otočí a sledují nás dvě..
"Psst…" usykávám.
"GABRIELO HOFFMANNOVÁ JAK TO, ŽE JSTE MI NEŘEKLA, ŽE JSTE OPRAVDU S BILLEM TĚ…." a v tu chvíli jsem se na ní vrhla a nacpala jí do pusy kapesník…
"Blbče…" okřiknu jí a všichni se začnou pobaveně uchechtávat jak Lex koulí oči a snaží se stále něco říct.
CRRRRRRRRRRR…
"Tak mládeži moc jsme toho nestihli a s vámi slečno Hoffmannová bych si rád pohovořil…" řekne Petr a vytáhne mě do jeho kabinetu.
"Takže Bibi, co to bylo v tý třídě? Můžu ti nějak pomoci?" optá se mě tříďas a spočine na mě těžkým pohledem…
"Nevejrejte na mě jako kdyby jste mi viděl až na dno duše, vypadáte moc přemoudřele a to mi k vám nesedne…" popíchnu ho.
"Vidím, že už vám nic není…" ušklíbne se a mě připadá jakoby se mu ulevilo…
"Taky doufám…" řeknu a vykráčím ven…
"Co ti chtěl?" vyhrkne na mě Lex hned ve třídě.
"Nic jenom mě požádal o ruku a snažil se mě znásilnit…"
"COŽE??? Hahaha" ušklíbne se, když jí dojde, že kecám.
"A teď mi pověz proč jsi mi to neřekla…" zatváří se jako sfinga.
"No…hm…ech…víš…já…"
"Co? No dělej nekoktej a vyklop to…Je to jistý?" no co jsem měla dělat? Jasně, že jsem kývla…
"No týýýýý voooooooole" vyjekne a pak se začne úplně střeštěně smát…
"Chacha…Eh…Pro....Promiň….muhehe"
"To je dobrý já se na toho drobka těším." To jí vyrazilo dech…
"Já myslela…..že…že půjdeš na potrat…" vydechne a ve mně zvplane plamen nenávisti…
"Nikdy….Já si ho zamilovala a navíc už by to bylo moc riskantní…" syknu.
"Aha…"
Od tohoto rozhovoru jsme se s Lex zase trochu odcizili, to že jsem jí to tak dlouho tajila, její reakce…Bylo toho asi moc na naše přátelství, ale co času urovnat to bude ještě dost.
::::::::::::::::::::::::::::::::20.12.2006::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::::
"Bibi?" ozve se za plotem zrovna když venku zdobím jedličku…
"Tome…" rozjasní se mi oči, protože jsem moc ráda, že ho zase vidím, vždyť pár dní po mém návratu domů odjeli na zimní turné.
"Jak bylo?" vyptávám se hned, ale Tom se na mě tak zvláštně dívá.
"Přibrala jsi…" řekne najednou… No jo musel si toho všimnout, když jsem to musela říct před týdnem Sylvě…Byl to pro ní šok, ale teď se těší až bude babičkou…
"No jo přibrala…" řeknu neurčitě, protože si přeci jenom stoprocentně nejsem jistá, jestli si to menší bříško vysvětlil děťátkem nebo jestli si jenom myslí, že nastali Vánoce, tak jsem rozežraná.
"Ale pořád ti to hrozně sekne, možná ještě víc, má zdravější barvu a tak…NO jo Vánoce jsou prevít, při tich člověk vždycky přibere…" pronese jako velkej mudrc.
"No a jak teda bylo? Povídej…" pobídnu ho a on mi začne vyprávět, kde všude byli a jak po nich neustále jeli holky, že faninky jsou jimi tak posedlí, že všude museli chodit pod dozorem a každá druhá jejich fan byla podobná jednomu z kluků…
"…Bill ten si tam ale taky pěkně v posteli užíval abys si nemyslela, že jsem takovej kanec…" zakončí svůj sáhodlouhý monolog a mě při Billově jméně podne u srdce a potom ještě víc mě to zabolí, když mi řekne že vymetal jednu postel za druhou… Mimoděk jsem si pohladila břicho a prohlásila…
"Vidíš? Tvůj tatínek na mě už zapomněl…"
"Co jsi to říkala!!!" chce vědět Tom ,protože mě díky bohu neslyšel jak okolo projížděl vůz silničářů.
"Že se Bill taky pěkně vybarvil…"
"Jo to jo…Už to není neviňátko ááá támhle zrovna jde…" řekne a odběhne.
"Ahoj…" řeknu když se Bill přiklátí, ale tváří se jako kdybych ho sem dovlekla násilím, což mě opět zabolí, protože já ho mám asi pořád strašně ráda…možná už nemiluji, ale silná láska to je pořád.
"Nazdar. jak ses měla?" Ani nevím co mě to popadlo ,ale v ten moment jsem to musela říct…
"Skvěle…Sylva je úžasná, mám kluka, kterého miluji a vím, že mi ve všem pomůže, co víc si přát?" Měli jste vidět jak se zatvářil, jako kdyby snědl sršní hnízdo.
"Hmmm…To ti…Přeju ti to…" ušklíbne se a odejde.