close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
ICQ : 204-420-104 Skype : elis_bennington

I´m not devil! III.

2. března 2007 v 13:02 | Kosynka |  I´m not devil
Probudí mě bouchání dveří. To už jsme tady? Zeptám se na to mámy a ta říká, že ne, až za takovejch 5hodin, teď jenom stavíme, táta si prej chce odpočinout. Zase si sednu nazpět. Máma se mě ptá jestli nechci jít s ní něco koupit do FastFoodu co je u benzinky. Potřebuju si protáhnout ztuhlé končetiny, tak kývnu a jdu s ní k obchodu.
Není tu moc lidí, jen starší prodavač u pokladny a jedna servírka. Když si objednáváme tak na mě ten prodavač furt čumí. Je mi to nepříjemný. Pak, se ale otevřou dveře a do obchodu vstoupí 4člená skupinka kluků a jeden chlap, všichni mají na nose černý brejle. Je mi to divný, dneska je zataženo a oni mají černý brejle? Dál si jich nevšímám a s mámou, která nám už objednala si sedám ke stolu u okna.
Nemůžu si nevšimnout, že po mě ty kluci pokukujou, né že by se mi to nestávalo, ale teď sem z těch pohledů nervózní.
Upřeně se podívám do(teda alespoň myslim=))očí jednoho z nich, on si sundá brejle a podívá se na mě taky. Najednou ve mně hrkne, ten kluk má krásný oči, takový čokoládově hnědý a přímo z nich sálá teplo, které se sráží s mým ledovým pohledem. Odvrátím se, tohle se mi ještě nestalo, vždycky uhne ten druhý!
"Děje se něco?"vrátí mě do reality mamka.
"Ale nic"zalžu a znovu se pustim do jídla. Jaký mě ale čeká překvapení, když oči znova zvednu a vidím, že si skupinka sedla naproti nám a já mám přímo ukázkový výhled na toho kluka s hnědýma očima. Začnu si ho nenápadně prohlížet, vysoký, hubený, delší černé vlasy, jemné rysy v docela pohledném obličeji. Zaseknu se u očí, které mě upřeně pozorují, tentokrát se neodvrátím. Naše pohledy přímo elektrizují a já začínám cítit zvláštní, ale příjemné horko. Nevím jak dlouho se tam na sebe díváme, ale ani jeden nechce přerušit spojení spalujícího a ledového pohledu. Cítím to teplo, přímo se mě dotýká a uvnitř mě rozehřívá.
"Lyro?!"zatřese se mnou mamka, asi jsem nevnímala. Omámeně se na ní otočím a přetrhnu to křehké spojení.
"Už půjdeme, ano?"řekne mamka a zvedá se. Naposledy se podívám do těch čokoládových očí a zavřu za sebou dveře FastFoodu.
Zbytek cesty do Německa prospím, tentokrát sněním o tom neznámém klukovi s čokoládovýma očima.
"Tak jsme tady!"zahlaholí táta, když zastavíme před hezkým rodinným domkem.
Můj pokoj je krásný a velký, ale hlavně má hodně oken! Všechno si nastěhuji a protože sem docela unavená z cesty, i když sem jí prospala, tak zalehnu a okamžitě usnu.
"Lyro, rychle, abys neprošvihla začátek školy!"Achjo mě se tam nechce, to bude samí"Kdo to je?" a "A odkud je?", pak představování a zase znova, bla bla bla...
Udělám ranní hygienu. Dám si černou košili, černý kalhoty a kabát taktéž černý. Vlasy si učešu a dám si balzám na rty. Vezmu baťoch a jdu dolů. Škola není daleko a tak tam můžu jít pěšky, aspoň si prohlídnu město.
Když dojdu ke škole stojí tam už hodně lidí a asi čekají na kámoše ve svých skupinkách. Jdu ke vchodu. Spousta lidí se po mě dívá, nevšímám si toho a jdu dál. Když vcházím do třídy zrovna zvoní. Z přemýšlení kam si sednout mě vytrhne učitelka, která vejde do třídy.
"Sedněte si"ani to nemusela říkat, nikdo nevstal a všichni se na mě dívají. Podívá se jejich směrem a když mě uvidí na chvíli postřehnu v jejích očích úlek. Pak se, ale křečovitě usměje a pobídne mě ať příjdu blíž.
"Takže třído, chtěla bych vám představit vaši novou..ehm spolužačku"řekne a podívá se na zaraženou třídu.
"Ty vole!"řekne potichu jeden kluk s dredy a podívá se na mě víc než vyděšeně. Trochu to uvolní atmosféru a pár lidí se nervózně uchechtne.
"Tak se nám představ"pobídne mě učitelka.
"Takže, jmenuji se Lyra Belakrua a přistěhovala jsem se sem z Anglie, je mi 15let a teda ne, že bych byla expert, ale doufám, že mluvím dobře německy"nervózně se pousměji, ale je to zřejmě ještě víc vyděsí, situaci zachrání něčí náhlý vpád do třídy.
"Promiňte, že přicházím pozdě, ale..."zarazí se, asi se mu nezdá ten klid. Šok! To je ten kluk z FastFoodu! Koukám na něj v němém úžasu. Otočí se a podívá se na učitelku, jeho pohled sklouzne ke mně a podívá se mi do očí. Jako na povel mě zalévá teplo. Zase ten jeho pohled!
"Pane Kaulitzy? Mohu se zeptat, proč jste se opět dostavil pozdě na vyučovací hodinu?"zeptá se přísně učitelka a on se na ní podívá.
"Ehm...já..já sem to...Hmm...sem"koktá a začne pomalu červenat. Je to roztomilý.
"Ano? Co jste?"pobízí ho učitelka.
"Já sem zaspal"řekne.
"Znovu?"učitelka zvedne jedno obočí.
"Ano"další stupeň rudé je vidět na jeho tváři.
"No dobrá, tak si sedněte, ale jestli se to stane ještě jednou tak to už bude s poznámkou!"řekne výhružně.
"Ano, děkuji"řekne s jde si sednout na místo vedle dredáče.
"A vy slečno si můžete sednout do lavice vedle, ano?"řekne a naznačí mi rukou kam si mám sednout.
Je to prázdná lavice vedle okna, skvělé místo! Tak začátek je docela dobrý. Sednu si a vyndám si věci. Cítím na sobě pohledy, a jsem docela nervózní. Hodina projde v klidu, jsem s učivem dokonce o lekci dál, tak nemám problémy.
O hlavní přestávce se jde na dvůr, sednu si ke stromu a jen pozoruji ostatní.
"Ahoj" i když jsem ho slyšela ještě dřív než promluvil, trochu sem se lekla. Otočím se a vidím jak si sedá vedle mě. Je to ten hnědooký kluk.
"Ahoj"taky ho pozdravím. Je to zvláštní co se mnou dělá jeho blízkost.
"Já sem Bill"představí se a usměje se na mě. Trochu mě to zaskočí, na mě se moc lidí neusmívá a zvláště né tak hezky.
"Lyra"taky se usměju a příjmu nabízenou ruku. Jeho dlaň je horká a oproti mé o honě snědší.
"Hmm...takže ty si z Anglie?"řekne po chvilce co jsme se drželi za ruce.
"Ano, a z Anglie ještě z Francie a další země"
"Hodně cestuješ?"
"Ano" mám proč...
Chce něco říct, ale někdo mu skočí do řeči.
"Bille? Já myslel, že si popovídáme o..o tom tamtom"to se do rozhovoru připlete ten kluk s dredy.
"Já ano. Hele tohle je Lyra, Lyro tohle je moje dvojče Tom"podívám se pořádně na jeho bratra a vidím společné znaky v obličeji i stavbou těla, i když na můj vkus má až moc velké oblečení.
"Ahoj"snažím se být milá.
"Nazdar"řekne, ale nabízenou ruku si nevezme a místo toho ustoupí o krok do zadu. No nic, sklopím ruku zpět.
"Tak já přídu jindy, promluvíme si o tom třeba doma, jo?"řekne a už běží pryč.
"Já se omlouvám za bráchu, nevim co to do něj vjelo, on..."snaží se Bill Toma ospravedlnit.
"To je dobrý, já sem na to zvyklá"usměju se a on přikývne.
Pokračujeme v rozhovoru než zase zazvoní a mi se vrátíme do třídy. Zbytek vyučování probíhá v klidu(pokud si odmyslíte, pohledy a ukazování na mou osobu). Po škole se chystám domů,když na mě někdo zavolá.
"Lyra!"otočím se...
Lyra
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kešu Kešu | 12. března 2007 v 15:36 | Reagovat

no tak tohle bude ještě zajímaví...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama