To co mě čeká ,ale po příchodu domů mě absolutně dostane. Akorát jsem vyšla posledních pár schodů a zírám na svoje dveře . Po celých dveřích a na zdech mého bytu jsem posprejovaná nápisy jako je třeba " děvko" nebo " Táhni od Billa" . Posadím se na zem ke dveřím a rozpláču se. Nevím ,jak dlouho tam tak sedím,ale uvědomím si to,až mi volá Tom. "Ano?" "Čau,jsme teď s Georgem ve městě ,můžem se stavit ?" "Ne,radši ne,nechci ,aby ste viděli to,co já." "Stalo se snad něco? " Né,jen…rozpláču se ještě víc…Nic se neděje.Ale bude lepší,když se nebudete stavovat." Zavěsím telefon a sedím tam na té studené zemi dál. Stále víc a víc přemýšlím o tom,jestli mi za tohle všechno vůbec Bill stojí. Po chvíli se najednou na schodech objeví Georg a chvíli po něm i Tom. Georg se na mě jen lítostivě podívá a jde ke mně. Zvedne mě ze země a obejme mě . "Nesmíš si to tak brát."Kouká na dveře a stěnu a zeptá se mě :"Víš,kdo to udělal? Nebreč ,tyhle šílený fanynky za to nestojí. Takovýhle holky nejsou normální." "Nevím,kdo to byl.Přišla jsem a ..už to tu bylo." "Zapomeň na to. Netrap se kvůli tomu, En." Řekne mi Tom,který do té chvíle nepromluvil jediné slovo. Otevřela jsem dveře do bytu pozvala jsem kluky dál. Najendou se ke mně rozběhla Manila,ale jen jsem jí vzala do náruče a dala jsem ji pusinku a pustila jsem ji. Klukům jsem udělala kafe , sobě čaj a šli jsme se posadit do obýváku . Bavili jsme se o všem možné ,Tom si neustále hrál s Manilou .Nakonec jsem se s klukama rozloučila a šla jsem s Manilou na Procházku. Byla už všude tma a mě začala být i docela zima. Obrátili jsme se a šli zpět domů. Před mým bytem jsem stála asi půl hodiny, koukala jsem na ty nápisy a pořád jsem tomu nemohla nějak uvěřit.Nakonec jsem šla dát Manile nepapkat vzala jsem si vodu a šla jsem to vydrhnout. Ze smutku se nakonec vyklubal neuvěřitelném vztek,byla jsem neuvěřitelně naštvaná. Úplně jsem zapomněla na přípravu do školy a tak jsem se až ráno chystala . Málem jsem nestihla vyvenčit Manilu a ke všemu jsem přišla o chvíli později. Omluvila jsem se učitelce a ta mi řekla,že v pořádku,ale že doufá,že se to nebude moc často opakovat. Posadila jsem se všichni na mě koukali jak nevím na co. Byla hodina angličtiny a učitel se mě ptal,jestli je mi dobře.Odpověděla jsem,že ano,ale že mám teď nějaké starosti. Ostatní psali nějakou slohovou práci do angličtiny -já jakožto nováček jsem nemusela. Bavila jsem s učitelem dál a ptal se mě na moji práci a jak zvládám stres .Vlastně jsem si s ním dobře pokecala . Celý den se dneska nějak vlekl . V matice jsme psali písemku,tak doufám,že jsem to napsala správně. Během pauzy na oběd mi volal Bill ,jestli jsem v pořádku,že se dneska nemůže bohužel stavit,že mají koncert a taky nějaký rozhovory,ale že slyšel od Toma,co se včera stalo a že ho to moc mrzí."To je sice hezký,že tě to tak mrzí,ale to mi bude k ničemu,až třeba půjdu po ulici a nějaká tvoje šílená Fanynka mě napadne.Nezlob se,ale už musím končit." Zavěsila jsem telefon a uvědomila jsem si co to dělám,že všechnu tu zlost si teď vylívám na Billovi,i když on vlastně za to nemůže.
Celý zbytek dne jsem jen ležela přemýšlela. Nakonec jsem se rozhodla,že to s Billem skončím. Takhle to dál nejde. Pozdě večer napíšu Billovi zprávu,že s ním potřebuji zítra mluvit,ať se ke mně po páté odpoledne staví.
Druhý den kolem páté Bill volá,že už je na cestě ,tak ať ho čekám.Asi za deset minut zvoní zvonek a já jdu otevřít. Bill mě chce políbit ,ale já mu uhnu. Chytnu ho za ruku a vedu ho ke schodům. Otočím ho směrem na můj byt a řeknu mu : "Vidíš to ?! Na tohle já vážně nemám. Za chvíli ,abych se bála vyjít na ulici ! Bill se na mě dívá a smutně řekl : " Já vím, mrzí mě to." " Ani vydrhnout to nešlo!" " Já ,ale za to přece nemůžu." "To máš pravdu, tys to neudělal." Jdeme si sednout do obýváku a je mezi námi takové zvláštní napětí: "Bille ,já už to nezvládám. Myslím,že nejlepší pro nás oba bude,když se už nikdy neuvidíme." "Pro koho to bude nejlepší ?Pro mě ? A co na tom bude tak lepšího,když nebudu s osobou,na které mi tolik záleží ?" nezmohla jsem se na jediné slovo. "Ty přece nejseš taková,za tu dobu co tě znám, jsem ještě neviděl,že bys takhle něco vzdala,tak proč to najednou děláš ?! Nestojím Ti o to,abys bojovala za náš vztah ?!" Já jsem jen tak seděla v křesle a pomalu se mi draly slzy do očí. Přišel ke mně ,chytil mě za ruku a řekl mi " neopouštěj mě.Tolik mi na tobě záleží.Ty snad můžeš beze mě být?" " Bille, dělám to hlavně kvůli tobě.Kvůli kapele a kvůli milionům fanynek. Měl bys odejít." "Neodejdu. Miluju tě,copak to nechápeš! Jak po mě můžeš chtít něco takového. Po tvářích se mi koulely slzy jako hrachy a já se naposledy podívala do jeho očí. "Promiň." Vstala jsem a odešla do ložnice. Nevím,kdy odešel ale o půl třetí ráno jsem šla na záchod a už tam nebyl. Nemohla jsem spát ,pořád jsem myslela na Billa. Každý okamžik s ním se mi vybavil. Ráno jsem zavolala do školy a poprosila sekretářku,aby mi zavolala profesorku Hofmanovou . "Dobrý den,paní učitelko. U telefonu Anyta Omlouvám se ,ale dnes nepřijdu do školy.není mi dobře." "Všimla jsem si,že si včera vypadala unaveně.Jsi hodná,že ses omluvila, většina žáků tady ,když nepřijde do školy tak se kolikrát neomluví,ani ,když zase dorazí." "Zvyk z Čech,tak si nikdo něco takového nedovolí.Dobře, moc děkuji.Nashledanou." Ahoj a brzy se uzdrav."
Něco kolem deváté jsem šla vyvenčit Manilu a jinak jsem jen ležela v posteli a brečela. Hlava už mě od pláče bolela tak,že jsem si vzala několik prášku,ale ne a ne se to zlepšit.
Kolem oběda mě vzbudil telefon, několik zpráv a nepřijatých hovorů . Super. Chvíli na to mi volal Tom. "Ahoj,nemám zrovna moc náladu na vybavování." " No to já taky ne,ale nic jiného mi nezbývá. Musím si s tebou promluvit." "Jak jsem řekla, nemám náladu.Promluvíme si jindy!" "Ne ,jindy už může být pozdě.Mám teď asi do tří volno,stavím se k tobě,nebo do kdy máš školu?" "Stav se třeba hned,jestli je vážně tak naléhavý. Nejsem ve škole." "fajn." Během půl hodiny jdu otevřít dveře ,protože Tom už dorazil. Přišel s ní i Gustav. Pozdravím se s nima a Gustav jen zavtipkuje,jestli jsem si nepůjčila oblečení mojí babičky. Mám totiž na sobě hrozně velký tričko,který mi je až po kolena." Snad bys Gustave po mě nechtěl,abych se kvůli tobě extra převlíkala třeba do nějaký nepohodlný sukně a do bot na podpadku." Tom se na mě usměje a řekne : "Blázníš? Proč to Billovi děláš ? Sama to tak nechceš, jinak bys byla teď ve škole a užívala si. Jenže ty sedíš doma a určitě celej den brečíš." "To bys ty nepochopil,Tome. Nikdo z vás to nedokáže pochopit,protože nejste v mé situaci." Najednou se vmísí do rozhovoru i Gustav a zcela vážně mi řekne: "Bill je do tebe hrozně zamilovanej a tímhle mu hrozně ubližuješ . Vlastně nejen Bill ,ale i já si myslím,že jste jeden pro druhého stvořeni.Když Bill byl s tebou tak byl neuvěřitelně šťastný,bez stresu,plný energie a nápadů ,který kapela potřebuje. Ale teď se mu všechno zhroutilo a my máme strach,aby se nezhroutila i kapela." " Já Vás chápu,ale myslím,že v tomhle Vám už nepomůžu.Za svým rozhodnutím si stojím. "Nebuď blbá ,proč s ní nechceš být ?!" vyjel na mě Tom. Gustav mu naznačil,aby se trochu uklidnil. " Promiň,ale neumíš si představit ,jak mu teď je. Já to ,ale vím. Cítím,jak je mu mizerně,jak neví co dál .Jak je zmatenej.Chci mu pomoct,protože ho mám rád.je to můj brácha." "Neumíš si představit jak ho mám ráda já.Promiň,ale musím jít vyvenčil Manilu." Gustav vstal jako první ,políbil mě na tvář na rozloučenou a šel ke dveřím.Tom mi ještě před tím než odešel řekl : "Myslí si ,že si jeho životní láska .Dřív jsem to považoval za blbost,ale teď ,když cítím,jak kvůli tobě trpí,tak tomu začínám pomalu rozumět.Někdo mi totiž řekl,že jen opravdová láska je nešťastná." Odešel a já jsem tam jen tak stála jako tělo bez duše.
Čas utíkal hrozně pomalu - hrozně se mi stýskalo po Billovi . Karin, Doris nebo Susan se mě snažily co nejvíc zabavit,ale nějak se jim to nedařilo. Občas jsem si vyšla i s někým ze třídy ven,ale bylo to docela dost k ničemu. Dokonce jsem změnila i účes. Blond šla pryč ,kvůli jedné reklamě a měla jsem i prodloužené vlasy. Devět dní ,co nejsme s Billem spolu.Ten den jsem se chystala večer ven s Karinou,která mě vytáhla na nějakou soukromou párty. Šla jsem tedy vyvenčil Manilu , vysprchovat se a nalíčit.Oblékla jsem si upnuté rifle ¾ délky a k tomu vysoké černé kozačky. Vzala jsem si pár třpytivých doplňků a černý top s flitrama. Přes to jsem si vzala černé vypasované sako a stříbrnou kabelku. Moje nový vlásky jsem nechala rozpuštěné ,aby každý viděl tu změnu .
Karina jako téměř vždy dorazila s mírným zpožděním ,ale nakonec jsme vyrazily. Na párty byla hrozná nuda- teda všichni až na mě se bavili. Karin mě seznámila s pár jejíma kámošem,který se dost trapně snažili mě sbalit. Chtěla jsem jít domů,ale Karin mě tam držela,žeprý ještě chvilku mám vydržet. Abych trochu zabila nudu ,tak jsem šla s ní tancovat. Vlastně jsme tam tancovali jen my dvě - takovej trapas :-). Nějak mi to ,ale nepřekáželo. Každý si zřejmě myslel,že jsem přítelkyně Karin.Alespoň že se mě už nikdo nesnažil sbalit. Bill- stál tam ve dveřích s klukama a díval se na mě. Přestala jsem tancovat a dívala jsem se na něj. Hudba hrála,ale já jsem tam stála jak dřevo. Šla jsem si pro kabelku a začala jsem se hádat s Karin: "Aha ,tak proto jsem měla ještě chvíli zůstat,že ?!Zrádkyně!Všechno jste to měli naplánovaný!" Otočila jsem se o odcházela ke dveřím. Stál tam u nich Bill s Georgem. Tom šel mezi tím ke Karině . Neměla jsem odvahu se podívat Billovi do očí. Prošla jsem kolem něj jako by tam ani nebyl. Vyšla jsem ven z budovy a opřela jsem se o zeď. Nemohla jsem se ani pohnout. V tom se otevřely dveře a ven vešel Bill…
(Šárinka)