close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
ICQ : 204-420-104 Skype : elis_bennington

Důvod žít VII.

13. března 2007 v 16:14 | Kosynka |  Důvod žít
"Co… cože??? To… to není možné!!! Vždyť už… spo… spolu nejsme…" koktá Bill zaraženě…
"Skoro čtyři měsíce." Doplní ho chladně Sandra.
"Přesně tak dlouho jsem těhotná - čtyři měsíce…" řekne Sandra a tváří se vítězně…
"A… ale… Já ti nevěřím! V té době jsi přeci nespala jenom semnou takže není jisté, že je to moje!" snaží se Bill bránit, ale zdá se to málo platné…
Sandra má protiargumenty snad ke všemu…!
"No, to je sice možné, ale jedině s tebou jsem spala bez ochrany."
"Ja… jak bez ochrany?? Tvrdila jsi, že bereš antikoncepci!!!" vykřikne Bill a je rudý vzteky… Zřejmě mu začíná docházet, co na něj ta mrcha ušila…

-------------------------Bill---------------------------

"Ja… jak bez ochrany?? Tvrdila jsi, že bereš antikoncepci!!!" vykřiknu a jsem úplně rudý vzteky… Pomalu mi začíná docházet jakou boudu na mě Sandra ušila… A to jsem si já hlupák myslel, že teď konečně budu mít klid a budu šťastný… S Annou…
Sandra se na mě usměje jako na malé hloupé naivní dítě a řekne: "To neřeš, miláčku… Spíš by jsi měl plánovat svatbu - přeci by jsi nechtěl, aby se tvé dítě narodilo do neúplné rodiny… Naše dítě nesmí být bez rodičů…"

Dívám se na Sandru a v mých očích se zračí zoufalství… Jsem zoufalý, protože nenacházím žádné rozumné řešení z této bezvýchodné situace… Leda, že by…

"Svatbu? No, myslím, že to nepůjde… Přišla jsi totiž pozdě - já už ženatý jsem…" řeknu a doufám, že se to podaří… Musí to klapnout…!

Dívám se na Sandru, jak střídavě bledne a rudne, potom se nadechne, aby něco řekla, ale zrovna v té chvíli si Anna levou rukou odhodí pramen vlasů z čela a na jejím prsteníčku zasvítí zlatý kroužek…

Sandra si dá dohromady to, co právě slyšela a viděla a v můj prospěch to pochopí správně…

"To… to nemyslíš vážně??? Ty ses oženil s touhle??!! Toho budeš litovat!!! Přísahám, že toho budeš litovat!!!" vykřikne Sandra, potom se otočí a za chvíli uslyším bouchnutí vchodových dveří…

"Díky, Anno…" zašeptám s úlevou a přísahám, že v tu chvíli mi ze srdce spadl obrovský kámen…
Přijdu blíž k Anně, obejmu ji a zcela automaticky, aniž bych si uvědomil, co vlastně dělám, řeknu: "Miluju tě…"

Cítím, jak mi Anna ustrnula v náručí… Cítím, jak je napjatá… Po chvíli však slyším obrovská slova úlevy vycházející z Anniných úst: "Já tebe taky…"

Prudce se od Anny odtrhnu, abych jí viděl do očí a potom jí políbím… Ona mi oplácí stejnou mincí… Ze začátku jsou naše polibky uspěchané, ale potom se stanou něžnými a plnými lásky…


"Stejně to bylo o fous… Ještě, že sis ten prstýnek ráno vzala jinak by to bylo v háji… Musíme, ale pořídit ještě jeden nebo ještě lépe - další dva, tentokrát stejné… Tedy pokud semnou chceš v téhle frašce pokračovat…??" zeptám se Anny a utápím se v jejích čokoládových očích…
"No, já nevím, Bille… Nezdá se mi to fér… Sice Sandru nemám ráda, ale co její - vaše dítě?? Už kvůli němu by ses měl oženit s ní a na mě zapomenout…" odpoví Anna a já na ní zůstanu civět, ale vlastně moc překvapený nejsem… Přesně takovouhle reakci jsem čekal…
"Jenže já miluju tebe, Anno! A když mi odmítneš pomáhat v téhle frašce, stejně si Sandru nevezmu, protože jí nemiluju! A navíc není jisté, že je to dítě moje, tedy pokud vůbec nějaké čeká…"
"Ale co když tvoje je? Co potom?" zeptá se mě Anna a v jejích očích čtu napětí a obavy… Velké obavy…
"Tak potom mi nezbývá nic jiného než počkat až se to dítě narodí a potom udělat zkoušku otcovství… A pokud se ukáže, že je to dítě opravdu moje tak… ho uznám za vlastní a budu na něj platil alimenty, budu se o něj starat, ale Sandru si nevezmu!" odpovím Anně a napjatě čekám, co mi na to řekne…
"Nezdá se mi to správné, Bille, ale miluju tě… Takže asi půjdeme koupit ty prstýnky, co říkáš?" řekne Anna a sladce se na mě usměje…
"Dobrý nápad, ale myslím, že nemusíme jít teď hned…" odpovím, přijdu blíž k Anně a políbím jí… Je to tak úžasnej pocit mít jí v náručí a smět jí líbat, hladit… Ale nesmím zajít příliš daleko, aby mi Anna neutekla tak jako v kuchyni… Vím, co si prožila a v žádném případě nechci, aby byla nešťastná nebo, aby se mě snad dokonce bála… To v žádném případě…


"Tak co myslíš? Který koupíme? Mě se celkem líbí tyhle…" řeknu a ukážu na jedny zásnubní prstýnky…
"Ty se mi taky líbí, ale tyhle taky nejsou špatné…" odpoví mi Anna a ukáže na další z řady prstýnků…

Ještě chvíli se dohadujeme a nakonec si přeci jen vybereme… Tak a teď už nás bude každý považovat za manželé…


"Bille? Asi bych si měla najít nějakou práci… Školu jsem kvůli tomu pobytu v nemocnici na rok přerušila, ale nechci celý rok zahálet… A taky bych si mohla najmout soukromého učitele, abych z učení nevyšla úplně, ale horší je, že na to nemám peníze… Proto si nejdřív potřebuju sehnat nějakou práci a…" říká mi Anna když jedeme domů… Byli jsme trochu nakupovat…
"O to se nestarej, Anno. Soukromého učitele ti zaplatím já, díky kapele a dabingu mám peněz dost a co se týče té práce, asi by sis opravdu mohla něco najít, pochybuji, že by tě bavilo sedět pořád doma… Zkusím se někde zeptat a něco ti najít, ale můžeš se někde porozhlédnout i sama…" řeknu Anně a potom ji letmo políbím na tvář… Potom se opět věnuji provozu na dálnici a za chvíli jsme doma…

"To snad není pravda! Co tady zase dělá???" řeknu polohlasně, aby mě Sandra stojící u vchodu do domu, kde mám byt, nezaslechla…
"No, myslím, Bille, že ti jen tak pokoj nedá… Bude tě otravovat pořád, dokud…" odpoví mi Anna, ale já jí přeruším polibkem…
Líbáme se přímo na ulici a já pevně doufám, že se Sandra otočí a uvidí nás…
Po chvíli se od Anny odloučím a nenápadně se podívám na Sandru… Povedlo se! Sandra stojí jako přimražená a na její tváři se zračí naštvaný, no, to je slabé slovo, výraz…
Chytnu Annu kolem ramen a jdeme ke vchodovým dveřím, tím pádem vstříc Sandře…
"Ahoj, Bille." Pozdraví mě Sandra a nasadí jeden ze svých sladkých úsměvů… Na mě to však neplatí… Mě se líbí jenom jeden úsměv a ten patří Anně…
"Čau." Odpovím jí a hodlám jít i s Annou dovnitř, Sandra nám to však nedovolí, protože řekne: " Pomůžeš mi s taškou, Bille? Sama bych jí do schodů neutáhla… To víš, nesmím se namáhat když čekám děťátko… A byl bys tak hodný a zajel semnou pro zbytek mých věcí? Zůstali ještě v hotelu, protože jsem je nechtěla tahat všechny taxíkem…"
"Co… cože? Ty… ty se někam stěhuješ?" zeptám se jí zmateně a mám špatné tušení…
"No, samozřejmě… Přece sis nemyslel, že budu bydlet v hotelu… Stěhuju se k tobě… Myslím si, že je to správné… Aspoň budeš moct opatrovat mě i naše dítě…" odpoví mi Sandra a přejede si rukou po břiše…
Já to tušil…! Tušil jsem, že si zase něco vymyslí…!
"A… ale u nás bydlet nemůžeš! Není tam dost místa a navíc pochybuji, že by jsi chtěla bydlet semnou a Annou…" říkám a snažím se Sandru přesvědčit o tom, že to co si usmyslela není nejlepší nápad, ale pochybuji, že to bude mít nějaký účinek… Rozmlouvat něco Sandře je jako házet hrách na zeď…
"Neboj se, Bille… Já to vydržím… Co bych pro naše dítě neudělala…" řekne Sandra a znovu se usměje…

Konec 7 . části

Marky

PS: Mno, tak tady máte další díl, ale no nevím… Připadá mi to jako nějaká telenovela…:-D Tak se mějte a pište komentíky!!!:-) Papík;-):-):-*
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kešu Kešu | 13. března 2007 v 17:14 | Reagovat

telenovela???No uznávám,že se to k ní krapet přibližuje,ale je to dost drastický!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama