"Co to jen může být?" říkám si a prohlížím si krabičku, kterou jsem před chvílí dostala od Billa…
Jsem strašně zvědavá, co v ní je, ale zároveň mám strach to otevřít…
"No, tak dobře, otevřu to." Rozhodnu se, zhluboka se nadechnu a rozdělám tu záhadnou krabičku…
"Můj bože," vydechnu tiše. "To… to je nádhera…" Jak je možné, že mě Bill vždycky dokáže překvapit… Je na mě tak hodnej a jak se chovám já?? Jenom mu ubližuju… Tohle nejde, musím se přemoct, nemůžu kvůli tomu blbýmu strachu trápit sebe i Billa… Vždyť já… já ho… miluju… Jo, je to tak… Miluju ho, ale bojím se to přiznat…
Zadívám se na prstýnek, který svírám v dlani a znovu si v duchu přehrávám ten krásný okamžik v kuchyni, kdy jsem byla tak strašně šťastná… Jo byla jsem šťastná, protože jsem byla s někým koho mám ráda a kdo má rád mě…
Ještě chvíli přemýšlím nad vším, co se stalo a taky nad tím, co se stane… Chci jít za Billem a říct mu to, co cítím… Jo, je to bláznivý… Ještě před chvílí jsem mu říkala, že bude lepší když budeme jenom přátelé a teď? Teď jsem přesvědčená o opaku… My dva nemůžeme být jenom přátelé…
"Kde… kde to jsem?" ptám se zmateně sama sebe a rozhlížím se po pokoji… A najednou mi to všechno dojde… Vždyť jsem přece u Billa…
U mýho kámoše Billa, uvědomím si trpce…
Odhrnu si vlasy z čela a posadím se na posteli… Rukama se podepřu a přemýšlím o všem, co se včera stalo… Najednou si uvědomím, že mě něco tlačí do dlaně… Vezmu ten dotyčný předmět do ruky, podívám se na něj a v tu chvíli zjistím, že se dívám na zlatý kroužek s nádherným modrým kamínkem uprostřed… Do očí se mi znovu nahrnou slzy, které ovšem hned zaženu a v srdci cítím zvláštní hřejivý pocit…
Osprchuji se, protože jsem to včera nějak nestihla, převléknu se, nasnídám a čekám na Billa, který není doma… Potřebuju s ním mluvit…
Sedím v křesle, prohlížím si prstýnek, který jsem dostala od Billa a přemýšlím o všem, co se za posledních pár měsíců stalo… Uvědomím si, že tady je mi nejlíp… Už strašně dlouho jsem se nikde necítila doma… Když jsem žila se svou matkou, připadala jsem si jako ve vězení… Tady je to úplně jiné… Nebojím se, že něco udělám a potom přijde má matka a vynadá mi… Tady je to úplně jiné… Lepší…
"Crrr!!! Crrr!!!" ozve se najednou a já leknutím nadskočím… Byla jsem tak zamyšlená, že na mě zazvonění zvonku působí jako ledová sprcha…
"Skvělý probrání, fakt." Zamumlám mrzutě, neochotně se zvednu a ploužím se ke dveřím… Když je otevřu , mám pocit, že snad spím a prožívám sen, no spíš noční můru… Za dveřmi stojí krásná plavovlasá dívka v zelinkavých šatech, které jí obepínají postavu a zvýrazňují tak její skvělou figuru… Zelené oči, vykukující z tváře hladké jako sklo, mne propalují nenávistným pohledem a ústa, která se ještě před chvílí usmívala od ucha k uchu, se mě odměřeně zeptají: "Je tady Bill?"
Chvíli jen tak koukám, neschopná jakékoli reakce, potom se trochu seberu a přiškrceným hlasem Sandře odpovím: "Ne, není…"
"A kdy přijde?" vysloví mrazivá ústa další otázku…
"To nevím, neptala jsem se ho…" odpovím a pevně doufám, že pozná z tónu mého hlasu, že nemám nejmenší chuť se s ní vybavovat…
Hmm, buď má dlouhé vedení a nebo prostě nebere v potaz můj výraz, který jí naznačuje, aby okamžitě vypadla, protože mi v zápětí oznámí: "Fajn, počkám na něj…" a už se hrne do bytu, ještě však stihne dodat: "Jo a dala bych si kafe, černý bez cukru."
Mám chuť jí, co nejrychleji vypakovat z bytu, ale zrovna v tu chvíli se zvonek ozve podruhé a když otevřu, spatřím Billa…
"Zapomněl jsem si klíče." Vysvětlí mi s úsměvem…
Když však spatří mojí bledou tvář, vylekaně se mě zeptá:" Stalo se něco, Anno? Jsi strašně bledá!"
Chci mu odpovědět, ale nestihnu to, protože mě předběhne Sandra, kterou zřejmě přilákal Billův hlas…
"Ahoj, Bille! Jsem ráda, že jsi konečně přišel! Nemohla jsem se tě dočkat!" řekne Sandra sladkým hláskem, obejme Billa a na důkaz toho, jak moc jí chyběl ho políbí…
Bill chvíli jen stojí a není schopný jakékoli reakce, potom se však vzpamatuje a Sandru od sebe odtrhne, potom ze sebe dostane: "Sandro? Co tu děláš?"
"Co je to za hloupou otázku? Přijela jsem za tebou! Strašně se mi stýskalo!" odpoví Sandra a chce Billa znovu políbit, ten se však nedá. Chytne Sandru za loket a táhne jí do obýváku se slovy: "Musíme si promluvit!"
Na tohle nemám nervy, odmátožím se do svého pokoje, kde padnu na postel a dusím své vzlyky do polštáře… Všechen můj klid a pohoda je pryč… Zase je ze mě uzlíček nervů… A to jenom díky Sandře, dívce kvůli, které už jsem jednou byla nešťastná a přišla o Billa a teď se vrátila, aby mě znovu připravila o štěstí…
"Anno? Prosím otevři! Potřebuju s tebou mluvit!" křičí Bill a stojí za mými dveřmi, které jsou zamčené…
"Nech mě být, Bille! Běž pryč!" zakřičím a doufám tak, že odejde a nechá mě být…
"Sakra, Anno! Neštvi mě a otevři!!!" nařídí mi Bill, a tak se neochotně zvednu a odemknu mu… Aspoň to budu mít za sebou…
"Anno, já… je mi to líto… Netušim jsem, že… že Sandra… přijede zase zpátky…" koktá Bill a neví, co mi má říct… No, ani se mu nedivím…
Podívám se na něj uslzenýma očima a řeknu: "To je v pohodě. Sbalím si věci a do večera vypadnu… Do tý doby to snad vydržíte…"
Bill na mě kouká jako kdybych byla mimozemšťan nebo co… Vypadá strašně šokovaně, překvapeně a nešťastně zároveň…
Když se trochu vzpamatuje, vyhrkne: "To nemyslíš vážně, Anno! Vždyť tě nikdo nevyhazuje! Naopak! Nabídl jsem ti střechu nad hlavou a slíbil ti, že budeme šťastní! A hodlám to splnit!"
"Bille, ale jak to chceš udělat? Když se Sandra zase vrátila tak nebudeme mít klid… Ona ti nedá pokoj! Copak to nechápeš???" vykřiknu a do očí mi zase vhrknou slzy…
"Anno…" zašeptá Bill, přijde ke mně blíž a obejme mě…
Zvednu hlavu a setkám se s Billovýma očima, které na mě upřeně hledí… Je tak blízko… Blízko a zároveň daleko… Sandra přijela jenom proto, aby dostala Billa zpátky a proti ní nemám šanci… Proč bych jí taky měla když jsem jenom kamarádka… Ale možná… Možná, že bych nemusela být jenom to…
"Bille, já…" začnu mluvit a chci muříct všechno, ale Bill mi to nedovolí…
"Pššš…" zašeptá a políbí mě…
"Bille??? To nemyslíš vážně??!!" vyhrkne Sandra a pění vzteky…
No, není divu, když mě přistihla líbat se s Billem… No co, nemá chodit do mýho pokoje!
"Sandro? Co tady děláš?? Já myslel, že jsi už odešla…" řekne Bill a vypadá dost překvapeně…
"Odešla??? No, to nemyslíš vážně!!! Já za tebou jedu takovou dálku a ty si myslíš, že už jsem odešla?!" křičí Sandra a má co dělat, aby se na mě nevrhla…
"Nikdo tě neprosil, aby jsi za mnou jezdila!" spraží jí Bill a já mám sto chutí políbit ho znovu… Jenom ta koza nám tady překáží…!
"Jsem přece tvoje holka! Mám právo tě vidět!" řekne Sandra a řekla bych, že je naštvaná čím dál víc…
"Moje holka? Tak to už dávno nejsi! Mám takovej dojem, že jsi mě vyměnila za jednoho namakanýho týpka… Myslím, že pracoval v posilovně… No, vlastně ono těch náhrad za mě bylo víc, co?? Dej mi pokoj, Sandro! Já už o tebe nestojím a navíc, dovol, abych ti představil mojí holku Annu." Řekne Bill a dá mi ruku kolem ramen…
Dost mě překvapil tím, co řekl, ale teď mu to rozhodně nehodlám vyčítat… No, možná bych mu to nemusela vyčítat vůbec…
Sandra chvíli jen překvapeně stojí a její nevraživý pohled přechází z jednoho na druhého, potom se však vzpamatuje a řekne: " No tak to máš smůlu, lásko, protože já čekám dítě… S tebou…"
Konec 6. části
Marky
PS: Moooooc se omlouvám, že mi tak dlouho trvalo než jsem napsala další díl, ale nějak mě ta povídka přestala bavit a chtěla jsem se na ni vybodnout, ale nakonec jsem si to rozmyslela a budu psát dál…:-))) Tak se mějte a písejte please komentáře!!!:-):-* Paaa
Jsem strašně zvědavá, co v ní je, ale zároveň mám strach to otevřít…
"No, tak dobře, otevřu to." Rozhodnu se, zhluboka se nadechnu a rozdělám tu záhadnou krabičku…
"Můj bože," vydechnu tiše. "To… to je nádhera…" Jak je možné, že mě Bill vždycky dokáže překvapit… Je na mě tak hodnej a jak se chovám já?? Jenom mu ubližuju… Tohle nejde, musím se přemoct, nemůžu kvůli tomu blbýmu strachu trápit sebe i Billa… Vždyť já… já ho… miluju… Jo, je to tak… Miluju ho, ale bojím se to přiznat…
Zadívám se na prstýnek, který svírám v dlani a znovu si v duchu přehrávám ten krásný okamžik v kuchyni, kdy jsem byla tak strašně šťastná… Jo byla jsem šťastná, protože jsem byla s někým koho mám ráda a kdo má rád mě…
Ještě chvíli přemýšlím nad vším, co se stalo a taky nad tím, co se stane… Chci jít za Billem a říct mu to, co cítím… Jo, je to bláznivý… Ještě před chvílí jsem mu říkala, že bude lepší když budeme jenom přátelé a teď? Teď jsem přesvědčená o opaku… My dva nemůžeme být jenom přátelé…
"Kde… kde to jsem?" ptám se zmateně sama sebe a rozhlížím se po pokoji… A najednou mi to všechno dojde… Vždyť jsem přece u Billa…
U mýho kámoše Billa, uvědomím si trpce…
Odhrnu si vlasy z čela a posadím se na posteli… Rukama se podepřu a přemýšlím o všem, co se včera stalo… Najednou si uvědomím, že mě něco tlačí do dlaně… Vezmu ten dotyčný předmět do ruky, podívám se na něj a v tu chvíli zjistím, že se dívám na zlatý kroužek s nádherným modrým kamínkem uprostřed… Do očí se mi znovu nahrnou slzy, které ovšem hned zaženu a v srdci cítím zvláštní hřejivý pocit…
Osprchuji se, protože jsem to včera nějak nestihla, převléknu se, nasnídám a čekám na Billa, který není doma… Potřebuju s ním mluvit…
Sedím v křesle, prohlížím si prstýnek, který jsem dostala od Billa a přemýšlím o všem, co se za posledních pár měsíců stalo… Uvědomím si, že tady je mi nejlíp… Už strašně dlouho jsem se nikde necítila doma… Když jsem žila se svou matkou, připadala jsem si jako ve vězení… Tady je to úplně jiné… Nebojím se, že něco udělám a potom přijde má matka a vynadá mi… Tady je to úplně jiné… Lepší…
"Crrr!!! Crrr!!!" ozve se najednou a já leknutím nadskočím… Byla jsem tak zamyšlená, že na mě zazvonění zvonku působí jako ledová sprcha…
"Skvělý probrání, fakt." Zamumlám mrzutě, neochotně se zvednu a ploužím se ke dveřím… Když je otevřu , mám pocit, že snad spím a prožívám sen, no spíš noční můru… Za dveřmi stojí krásná plavovlasá dívka v zelinkavých šatech, které jí obepínají postavu a zvýrazňují tak její skvělou figuru… Zelené oči, vykukující z tváře hladké jako sklo, mne propalují nenávistným pohledem a ústa, která se ještě před chvílí usmívala od ucha k uchu, se mě odměřeně zeptají: "Je tady Bill?"
Chvíli jen tak koukám, neschopná jakékoli reakce, potom se trochu seberu a přiškrceným hlasem Sandře odpovím: "Ne, není…"
"A kdy přijde?" vysloví mrazivá ústa další otázku…
"To nevím, neptala jsem se ho…" odpovím a pevně doufám, že pozná z tónu mého hlasu, že nemám nejmenší chuť se s ní vybavovat…
Hmm, buď má dlouhé vedení a nebo prostě nebere v potaz můj výraz, který jí naznačuje, aby okamžitě vypadla, protože mi v zápětí oznámí: "Fajn, počkám na něj…" a už se hrne do bytu, ještě však stihne dodat: "Jo a dala bych si kafe, černý bez cukru."
Mám chuť jí, co nejrychleji vypakovat z bytu, ale zrovna v tu chvíli se zvonek ozve podruhé a když otevřu, spatřím Billa…
"Zapomněl jsem si klíče." Vysvětlí mi s úsměvem…
Když však spatří mojí bledou tvář, vylekaně se mě zeptá:" Stalo se něco, Anno? Jsi strašně bledá!"
Chci mu odpovědět, ale nestihnu to, protože mě předběhne Sandra, kterou zřejmě přilákal Billův hlas…
"Ahoj, Bille! Jsem ráda, že jsi konečně přišel! Nemohla jsem se tě dočkat!" řekne Sandra sladkým hláskem, obejme Billa a na důkaz toho, jak moc jí chyběl ho políbí…
Bill chvíli jen stojí a není schopný jakékoli reakce, potom se však vzpamatuje a Sandru od sebe odtrhne, potom ze sebe dostane: "Sandro? Co tu děláš?"
"Co je to za hloupou otázku? Přijela jsem za tebou! Strašně se mi stýskalo!" odpoví Sandra a chce Billa znovu políbit, ten se však nedá. Chytne Sandru za loket a táhne jí do obýváku se slovy: "Musíme si promluvit!"
Na tohle nemám nervy, odmátožím se do svého pokoje, kde padnu na postel a dusím své vzlyky do polštáře… Všechen můj klid a pohoda je pryč… Zase je ze mě uzlíček nervů… A to jenom díky Sandře, dívce kvůli, které už jsem jednou byla nešťastná a přišla o Billa a teď se vrátila, aby mě znovu připravila o štěstí…
"Anno? Prosím otevři! Potřebuju s tebou mluvit!" křičí Bill a stojí za mými dveřmi, které jsou zamčené…
"Nech mě být, Bille! Běž pryč!" zakřičím a doufám tak, že odejde a nechá mě být…
"Sakra, Anno! Neštvi mě a otevři!!!" nařídí mi Bill, a tak se neochotně zvednu a odemknu mu… Aspoň to budu mít za sebou…
"Anno, já… je mi to líto… Netušim jsem, že… že Sandra… přijede zase zpátky…" koktá Bill a neví, co mi má říct… No, ani se mu nedivím…
Podívám se na něj uslzenýma očima a řeknu: "To je v pohodě. Sbalím si věci a do večera vypadnu… Do tý doby to snad vydržíte…"
Bill na mě kouká jako kdybych byla mimozemšťan nebo co… Vypadá strašně šokovaně, překvapeně a nešťastně zároveň…
Když se trochu vzpamatuje, vyhrkne: "To nemyslíš vážně, Anno! Vždyť tě nikdo nevyhazuje! Naopak! Nabídl jsem ti střechu nad hlavou a slíbil ti, že budeme šťastní! A hodlám to splnit!"
"Bille, ale jak to chceš udělat? Když se Sandra zase vrátila tak nebudeme mít klid… Ona ti nedá pokoj! Copak to nechápeš???" vykřiknu a do očí mi zase vhrknou slzy…
"Anno…" zašeptá Bill, přijde ke mně blíž a obejme mě…
Zvednu hlavu a setkám se s Billovýma očima, které na mě upřeně hledí… Je tak blízko… Blízko a zároveň daleko… Sandra přijela jenom proto, aby dostala Billa zpátky a proti ní nemám šanci… Proč bych jí taky měla když jsem jenom kamarádka… Ale možná… Možná, že bych nemusela být jenom to…
"Bille, já…" začnu mluvit a chci muříct všechno, ale Bill mi to nedovolí…
"Pššš…" zašeptá a políbí mě…
"Bille??? To nemyslíš vážně??!!" vyhrkne Sandra a pění vzteky…
No, není divu, když mě přistihla líbat se s Billem… No co, nemá chodit do mýho pokoje!
"Sandro? Co tady děláš?? Já myslel, že jsi už odešla…" řekne Bill a vypadá dost překvapeně…
"Odešla??? No, to nemyslíš vážně!!! Já za tebou jedu takovou dálku a ty si myslíš, že už jsem odešla?!" křičí Sandra a má co dělat, aby se na mě nevrhla…
"Nikdo tě neprosil, aby jsi za mnou jezdila!" spraží jí Bill a já mám sto chutí políbit ho znovu… Jenom ta koza nám tady překáží…!
"Jsem přece tvoje holka! Mám právo tě vidět!" řekne Sandra a řekla bych, že je naštvaná čím dál víc…
"Moje holka? Tak to už dávno nejsi! Mám takovej dojem, že jsi mě vyměnila za jednoho namakanýho týpka… Myslím, že pracoval v posilovně… No, vlastně ono těch náhrad za mě bylo víc, co?? Dej mi pokoj, Sandro! Já už o tebe nestojím a navíc, dovol, abych ti představil mojí holku Annu." Řekne Bill a dá mi ruku kolem ramen…
Dost mě překvapil tím, co řekl, ale teď mu to rozhodně nehodlám vyčítat… No, možná bych mu to nemusela vyčítat vůbec…
Sandra chvíli jen překvapeně stojí a její nevraživý pohled přechází z jednoho na druhého, potom se však vzpamatuje a řekne: " No tak to máš smůlu, lásko, protože já čekám dítě… S tebou…"
Konec 6. části
Marky
PS: Moooooc se omlouvám, že mi tak dlouho trvalo než jsem napsala další díl, ale nějak mě ta povídka přestala bavit a chtěla jsem se na ni vybodnout, ale nakonec jsem si to rozmyslela a budu psát dál…:-))) Tak se mějte a písejte please komentáře!!!:-):-* Paaa