"Prosím?" řeknu, když zvednu telefon v kuchyni, který nepřetržitě zvonil…
"Ha… halo?? Kdo je tam??" odpoví mi trochu zaražený hlas…
"Anna Saf… Kaulitzová…" opravím se rychle, protože si uvědomím přítomnost Sandry, která mě ostražitě poslouchá…
Aby jí náhodou něco neuniklo…!
"Kaulitzová??" ozve se překvapeně…
"Ano, kdo je tam?" řeknu a už začínám ztrácet trpělivost…
Takhle se ani nestihnu rozloučit s Billem… Má nějaký zařizování takže tady zůstanu sama s tou mrchou, ale možná bych si mohla někam vyrazit… No, uvidíme…
"Tom… Tom Kaulitz…" řekne hlas na druhém konci telefonu…
Teď jsem zase překvapená já… Čekala bych kohokoli, ale Toma ne… Jak dlouho jsem ho už neviděla?? Dva roky?? Možná mnohem víc… No, není divu - nikdy jsme se moc nemuseli…
"Je tam Bill?" zeptá se Tom…
"Ne, není… Musel si něco zařídit…" odpovím a očima hypnotizuju telefon…
Jsem z tohohle rozhovoru šíleně nervózní, ale proč….??
"Aha… Tak já zavolám pozdějc…" řekne Tom a jeho hlas zní pořád tak zaraženě a hlavně překvapeně… Kdo ví jestli mě poznal… Možná ani netuší s kým mluví…
"Jo, to bude nejlepší. Nebo mu zkus zavolat na mobil..." poradím mu…
Divím se, že ho to nenapadlo samotnýho…
No, tak asi napadlo, dojde mi vzápětí, když Tom řekne: "To už jsem zkoušel, ale nemohl jsem se dovolat… Asi má vybitou baterku…"
"Asi… Tak… ahoj…" rozloučím se a potom, co si vyslechnu Tomovo: "Čau…" položím sluchátko a aniž bych Sandře cokoli řekla, zapluju do mojí a Billovi ložnice a začnu se přehrabovat ve skříni…
Po chvíli najdu to, co jsem hledala: rifle a modrý tričko se zavazováním za krk, nalíčím se, pročísnu vlasy, vezmu si mobil, klíče a vyrážím pryč…
Když zavřu dveře "našeho" bytu, zhluboka se nadechnu… Konečně se cítím trochu svobodně, rozhodně lépe než pod Sandřiným dohledem…
Tak, teď jen vymyslet, kam vlastně půjdu… No, možná bych mohla navštívit nějaké "staré" přátele, ale koho…?? Možná… No, jasně! Už to mám!!!
"Crrr, crrr!!!" zmáčknu zvonek u domovních dveří a čekám až mi někdo přijde otevřít…
Po chvíli se dveře skutečně otevřou a v nich stojí dítě… Vlastně je to holčička… Po bližším prozkoumaní zjistím, že jí moc není, tak tři, čtyři roky…
"Ahoj." řeknu jí a čekám jestli se ve dveřích neobjeví ještě někdo…
No, asi tady vystojím díru… To dítě si mě nedůvěřivě prohlíží a nevypadá, že by se mělo k tomu, aby zavolalo někoho dospělého… Třeba Jasmin, mojí kamarádku… Tedy aspoň doufám, že je to pořád moje kámoška… Už jsem jí strašně dlouho neviděla… Ale ne tak dlouho, aby si stihla pořídit dítě… Natož takhle "velké" dítě…
"Mohla by jsi mi zavolat Jasmin?" řeknu té holčičce, ale žádné reakce se mi nedostane..
Dvě velké hnědé oči, mimochodem dost podobných těm Billovým, si mě prohlížejí a když se pokusím přiblížit, schovají se za napůl zavřené dveře…
"Je doma maminka?" zkusím to znova, ale bez úspěchu…
Už mi začíná docházet trpělivost… Tohle bude asi na dlouho…
"Anno!" ozve se najednou výkřik, až sebou polekaně trhnu…
Jasmin vpluje do dveří a ta malá holčička zmizí někde za ní…
"A… ahoj Jasmin…" vykoktám a pozoruji svojí kamarádku…
Jsem pořád trochu vykolejená… Ta holčička se mnou něco provedla… Nevím, jak to nazvat, ale mám pocit jako by mě její oči očarovaly… Ty krásné velké čokoládové a také nedůvěřivé oči… Nemůžu je vyhnat z hlavy… To setkání bylo… přinejmenším zvláštní…
Jasmin mě obejme, tak prudce až mám, co dělat, abych neztratila rovnováhu a neskácela se k zemi…
"Co… co tady děláš??" ptá se mě Jasmin a pořád vypadá dost překvapeně…
"Přišla jsem navštívit svojí kamarádku… Doufám, že ti to nevadí…??" zeptám se a s obavami se na ni podívám…
Jasmin mě chvíli pozoruje, potom se konečně vzpamatuje a už normálním hlasem řekne: "No, jasně, že mi to nevadí! Ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím… Chyběla si mi!"
"Ty mě taky…" odpovím jí a jsem celkem naměkko…
No, není divu… Konečně se zase začínám dostávat do normálního života a k tomu potřebuji své přátelé… Bez nich to nejde… Mám sice Billa, ale ten je mnohem víc než přítel…
"Tak, pojď dál… Myslím, že si toho máme hodně, co říct…" vyzve mě Jasmin a ustoupí ode dveří, abych mohla vejít…
Jasmim bydlí v domě po jejích rodičích… Je dost velký, ale já bych tady asi bydlet nemohla… Připadala bych si tu sama…
Když vejdeme do obýváku, spatřím tu malou holčičku, jak sedí na pohovce a kouká do zdi… Zarazím se, protože mi to přijde divné… Tak malé dítě by si mělo spíš hrát, smát se, ale tahle holčička se chová jinak, řekla bych, že je uzavřená do sebe… Strašně mi připomíná mě…
Jasmin se podívá směrem, kterým hledím a řekne: "To je Karol…"
"To je tvoje dcera?" zeptám se a ignoruji, že Jasmin chtěla ještě něco dodat…
"Ne… Já teď pracuji v Dětském domově a Karol… tam bydlí taky…"
Podívám se na Jasmin a můj pohled je dost šokovaný… Zalije mě vlna lítosti… Vím, že v Dětský domovech je spousta dětí, ale téhle holčičky mi přišlo strašně líto… Přijde mi tak bezbranná…
"Ko… kolik jí je?" vykoktám, ale můj pohled opět směřuje ke Karol…
"Čtyři roky… Je u nás chvíli, ale moc jí to nesvědčí… Je strašně uzavřená do sebe… Možná by jí pomohlo kdyby si jí vzal někdo do péče, ale nikdo jí nechce, protože…"
Jasmin se zasekla, nějak se jí nechtělo pokračovat dál… Pohlédnu na ní a pohledem jí vyzvu, aby mluvila dál… Potřebuji slyšet všechno… Karol mě začíná moc zajímat!
"Je němá…" dokončí Jasmin větu…
"Co.. cože??" zeptám se a nevycházím z údivu…
"Nikdo neví jestli opravdu nemůže mluvit nebo jestli je to spíše psychického původu… Ale já bych se přikláněla spíše k té druhé variantě… Měla moc ošklivé dětství… Její matka byla feťačka, už nežije - předávkovala se a otce Karol nikdy nepoznala… Myslím si, že by se z toho mohla dostat, ale potřebuje péči a lásku… Když zůstane v Domově - zničí jí to…" dokončila Jasmin své vyprávění…
Zadívala jsem se Karoliným směrem a bylo to snad poprvé od doby, co tu jsem - ta malá zvedla svůj pohled a podívala se na mě - trvalo jen malou chvíli, kdy jsme si hleděli do očí, ale já se v tu chvíli rozhodla… Chci jí pomoct! Zatím ještě nevím jak, ale časem na něco určitě přijdu!
"A co ty? Jak žiješ?" zeptala se mě Jasmin po chvíli, kdy jsme si povídaly…
"No… Mám za sebou dost těžký období, ale pomalu se zažínám vzpamatovávat - hlavně díky Billovi… Akorát jsem musela přerušit školu, ale příští rok jí hodlám dodělat! A taky sháním práci, ale zatím jsem nic nenašla… Nevíš náhodou o něčem? Jde spíš o to, abych zaplnila volný čas…" řeknu a pohlédnu na svou kamarádku…
"No… Ty máš ráda děti, viď?" zeptá se mě Jasmin…
"Jo, mám… Proč?" odpovím a docela by mě zajímalo, kam tím míří…
"Noo… Nechtěla by jsi pomáhat u nás v Domově?" nabídne mi Jasmin a čeká co já na to…
Dívám se na ní a nejsem schopná slova… To… to je snad sen…! Vždycky jsem chtěla pracovat s dětmi…
"To… to myslíš vážně??" ujišťuji se a stále jsem trochu v šoku…
"No, jasně, že myslím! Zrovna teď hledáme někoho na výpomoc… Vychovatelek je málo a dětí hodně…" řekne Jasmin trochu smutně…
Ani se jí nedivím… Je to strašné, když dítě nevyrůstá v normální rodině…
"A… nevadilo by, že nemám dokončenou školu??" zeptám se trochu napjatě…
Přede mnou se otevírá sen - nerada bych, aby to krachlo jen kvůli tomuhle…
"Myslím, že ne… Zítra se zeptám naší ředitelky, ale myslím si, že v tom problém nebude… Může třeba jenom vypomáhat… Hlavní je, že máš ráda děti!"
"To mám. A moc!" řeknu a při tom se podívám na Karol…
"Jak to, že jí tu máš? Vy si můžete brát děti domů?" zeptám se Jasmin a zvědavě na ni pohlédnu…
"No, normálně ne, ale s Karol je to jiné… Všichni se snaží jí pomoci, ale zatím bez úspěchu…" řekne Jasmin a chce ještě něco dodat, ale přeruší jí telefon, který začne zvonit…
Jasmin se zvedne a řekne: "Počkej chvíli, ju?"
"Jo, neboj… Počkám…" odpovím, ale Jasmin mě už asi neslyšela…
Vstanu z pohovky a jdu ke Karol, která si hraje na koberci…
"Ahoj Karol…" řeknu a upřeně ji pozoruji…
Karol se na mě podívá nedůvěřivým pohledem a potom se vrátí zpět ke svým hračkám…
"Můžu si hrát s tebou?" zeptám se jí i když vím, že se odpovědi nedočkám…
Znovu na mě pohlédne, ale nic víc…
Vezmu do rukou dřevěného koníka - na tuhle hračku si pamatuju, když jsem byla malá, hádaly jsme se s Jasmin, která si s ním bude hrát… Při té vzpomínce se usměju… Mé dětství také nebylo nejšťastnější, ale aspoň jsem měla rodiče…
Konec 9. části
Marky
Mno, tak tady máte další díl, ale za moc nestojí… Je to takový o ničem… Please piště komentáře ať vím, co si o tom myslíte…:-)) Mějte se, papík!!!:-):-*
"Ha… halo?? Kdo je tam??" odpoví mi trochu zaražený hlas…
"Anna Saf… Kaulitzová…" opravím se rychle, protože si uvědomím přítomnost Sandry, která mě ostražitě poslouchá…
Aby jí náhodou něco neuniklo…!
"Kaulitzová??" ozve se překvapeně…
"Ano, kdo je tam?" řeknu a už začínám ztrácet trpělivost…
Takhle se ani nestihnu rozloučit s Billem… Má nějaký zařizování takže tady zůstanu sama s tou mrchou, ale možná bych si mohla někam vyrazit… No, uvidíme…
"Tom… Tom Kaulitz…" řekne hlas na druhém konci telefonu…
Teď jsem zase překvapená já… Čekala bych kohokoli, ale Toma ne… Jak dlouho jsem ho už neviděla?? Dva roky?? Možná mnohem víc… No, není divu - nikdy jsme se moc nemuseli…
"Je tam Bill?" zeptá se Tom…
"Ne, není… Musel si něco zařídit…" odpovím a očima hypnotizuju telefon…
Jsem z tohohle rozhovoru šíleně nervózní, ale proč….??
"Aha… Tak já zavolám pozdějc…" řekne Tom a jeho hlas zní pořád tak zaraženě a hlavně překvapeně… Kdo ví jestli mě poznal… Možná ani netuší s kým mluví…
"Jo, to bude nejlepší. Nebo mu zkus zavolat na mobil..." poradím mu…
Divím se, že ho to nenapadlo samotnýho…
No, tak asi napadlo, dojde mi vzápětí, když Tom řekne: "To už jsem zkoušel, ale nemohl jsem se dovolat… Asi má vybitou baterku…"
"Asi… Tak… ahoj…" rozloučím se a potom, co si vyslechnu Tomovo: "Čau…" položím sluchátko a aniž bych Sandře cokoli řekla, zapluju do mojí a Billovi ložnice a začnu se přehrabovat ve skříni…
Po chvíli najdu to, co jsem hledala: rifle a modrý tričko se zavazováním za krk, nalíčím se, pročísnu vlasy, vezmu si mobil, klíče a vyrážím pryč…
Když zavřu dveře "našeho" bytu, zhluboka se nadechnu… Konečně se cítím trochu svobodně, rozhodně lépe než pod Sandřiným dohledem…
Tak, teď jen vymyslet, kam vlastně půjdu… No, možná bych mohla navštívit nějaké "staré" přátele, ale koho…?? Možná… No, jasně! Už to mám!!!
"Crrr, crrr!!!" zmáčknu zvonek u domovních dveří a čekám až mi někdo přijde otevřít…
Po chvíli se dveře skutečně otevřou a v nich stojí dítě… Vlastně je to holčička… Po bližším prozkoumaní zjistím, že jí moc není, tak tři, čtyři roky…
"Ahoj." řeknu jí a čekám jestli se ve dveřích neobjeví ještě někdo…
No, asi tady vystojím díru… To dítě si mě nedůvěřivě prohlíží a nevypadá, že by se mělo k tomu, aby zavolalo někoho dospělého… Třeba Jasmin, mojí kamarádku… Tedy aspoň doufám, že je to pořád moje kámoška… Už jsem jí strašně dlouho neviděla… Ale ne tak dlouho, aby si stihla pořídit dítě… Natož takhle "velké" dítě…
"Mohla by jsi mi zavolat Jasmin?" řeknu té holčičce, ale žádné reakce se mi nedostane..
Dvě velké hnědé oči, mimochodem dost podobných těm Billovým, si mě prohlížejí a když se pokusím přiblížit, schovají se za napůl zavřené dveře…
"Je doma maminka?" zkusím to znova, ale bez úspěchu…
Už mi začíná docházet trpělivost… Tohle bude asi na dlouho…
"Anno!" ozve se najednou výkřik, až sebou polekaně trhnu…
Jasmin vpluje do dveří a ta malá holčička zmizí někde za ní…
"A… ahoj Jasmin…" vykoktám a pozoruji svojí kamarádku…
Jsem pořád trochu vykolejená… Ta holčička se mnou něco provedla… Nevím, jak to nazvat, ale mám pocit jako by mě její oči očarovaly… Ty krásné velké čokoládové a také nedůvěřivé oči… Nemůžu je vyhnat z hlavy… To setkání bylo… přinejmenším zvláštní…
Jasmin mě obejme, tak prudce až mám, co dělat, abych neztratila rovnováhu a neskácela se k zemi…
"Co… co tady děláš??" ptá se mě Jasmin a pořád vypadá dost překvapeně…
"Přišla jsem navštívit svojí kamarádku… Doufám, že ti to nevadí…??" zeptám se a s obavami se na ni podívám…
Jasmin mě chvíli pozoruje, potom se konečně vzpamatuje a už normálním hlasem řekne: "No, jasně, že mi to nevadí! Ani nevíš, jak jsem ráda, že tě vidím… Chyběla si mi!"
"Ty mě taky…" odpovím jí a jsem celkem naměkko…
No, není divu… Konečně se zase začínám dostávat do normálního života a k tomu potřebuji své přátelé… Bez nich to nejde… Mám sice Billa, ale ten je mnohem víc než přítel…
"Tak, pojď dál… Myslím, že si toho máme hodně, co říct…" vyzve mě Jasmin a ustoupí ode dveří, abych mohla vejít…
Jasmim bydlí v domě po jejích rodičích… Je dost velký, ale já bych tady asi bydlet nemohla… Připadala bych si tu sama…
Když vejdeme do obýváku, spatřím tu malou holčičku, jak sedí na pohovce a kouká do zdi… Zarazím se, protože mi to přijde divné… Tak malé dítě by si mělo spíš hrát, smát se, ale tahle holčička se chová jinak, řekla bych, že je uzavřená do sebe… Strašně mi připomíná mě…
Jasmin se podívá směrem, kterým hledím a řekne: "To je Karol…"
"To je tvoje dcera?" zeptám se a ignoruji, že Jasmin chtěla ještě něco dodat…
"Ne… Já teď pracuji v Dětském domově a Karol… tam bydlí taky…"
Podívám se na Jasmin a můj pohled je dost šokovaný… Zalije mě vlna lítosti… Vím, že v Dětský domovech je spousta dětí, ale téhle holčičky mi přišlo strašně líto… Přijde mi tak bezbranná…
"Ko… kolik jí je?" vykoktám, ale můj pohled opět směřuje ke Karol…
"Čtyři roky… Je u nás chvíli, ale moc jí to nesvědčí… Je strašně uzavřená do sebe… Možná by jí pomohlo kdyby si jí vzal někdo do péče, ale nikdo jí nechce, protože…"
Jasmin se zasekla, nějak se jí nechtělo pokračovat dál… Pohlédnu na ní a pohledem jí vyzvu, aby mluvila dál… Potřebuji slyšet všechno… Karol mě začíná moc zajímat!
"Je němá…" dokončí Jasmin větu…
"Co.. cože??" zeptám se a nevycházím z údivu…
"Nikdo neví jestli opravdu nemůže mluvit nebo jestli je to spíše psychického původu… Ale já bych se přikláněla spíše k té druhé variantě… Měla moc ošklivé dětství… Její matka byla feťačka, už nežije - předávkovala se a otce Karol nikdy nepoznala… Myslím si, že by se z toho mohla dostat, ale potřebuje péči a lásku… Když zůstane v Domově - zničí jí to…" dokončila Jasmin své vyprávění…
Zadívala jsem se Karoliným směrem a bylo to snad poprvé od doby, co tu jsem - ta malá zvedla svůj pohled a podívala se na mě - trvalo jen malou chvíli, kdy jsme si hleděli do očí, ale já se v tu chvíli rozhodla… Chci jí pomoct! Zatím ještě nevím jak, ale časem na něco určitě přijdu!
"A co ty? Jak žiješ?" zeptala se mě Jasmin po chvíli, kdy jsme si povídaly…
"No… Mám za sebou dost těžký období, ale pomalu se zažínám vzpamatovávat - hlavně díky Billovi… Akorát jsem musela přerušit školu, ale příští rok jí hodlám dodělat! A taky sháním práci, ale zatím jsem nic nenašla… Nevíš náhodou o něčem? Jde spíš o to, abych zaplnila volný čas…" řeknu a pohlédnu na svou kamarádku…
"No… Ty máš ráda děti, viď?" zeptá se mě Jasmin…
"Jo, mám… Proč?" odpovím a docela by mě zajímalo, kam tím míří…
"Noo… Nechtěla by jsi pomáhat u nás v Domově?" nabídne mi Jasmin a čeká co já na to…
Dívám se na ní a nejsem schopná slova… To… to je snad sen…! Vždycky jsem chtěla pracovat s dětmi…
"To… to myslíš vážně??" ujišťuji se a stále jsem trochu v šoku…
"No, jasně, že myslím! Zrovna teď hledáme někoho na výpomoc… Vychovatelek je málo a dětí hodně…" řekne Jasmin trochu smutně…
Ani se jí nedivím… Je to strašné, když dítě nevyrůstá v normální rodině…
"A… nevadilo by, že nemám dokončenou školu??" zeptám se trochu napjatě…
Přede mnou se otevírá sen - nerada bych, aby to krachlo jen kvůli tomuhle…
"Myslím, že ne… Zítra se zeptám naší ředitelky, ale myslím si, že v tom problém nebude… Může třeba jenom vypomáhat… Hlavní je, že máš ráda děti!"
"To mám. A moc!" řeknu a při tom se podívám na Karol…
"Jak to, že jí tu máš? Vy si můžete brát děti domů?" zeptám se Jasmin a zvědavě na ni pohlédnu…
"No, normálně ne, ale s Karol je to jiné… Všichni se snaží jí pomoci, ale zatím bez úspěchu…" řekne Jasmin a chce ještě něco dodat, ale přeruší jí telefon, který začne zvonit…
Jasmin se zvedne a řekne: "Počkej chvíli, ju?"
"Jo, neboj… Počkám…" odpovím, ale Jasmin mě už asi neslyšela…
Vstanu z pohovky a jdu ke Karol, která si hraje na koberci…
"Ahoj Karol…" řeknu a upřeně ji pozoruji…
Karol se na mě podívá nedůvěřivým pohledem a potom se vrátí zpět ke svým hračkám…
"Můžu si hrát s tebou?" zeptám se jí i když vím, že se odpovědi nedočkám…
Znovu na mě pohlédne, ale nic víc…
Vezmu do rukou dřevěného koníka - na tuhle hračku si pamatuju, když jsem byla malá, hádaly jsme se s Jasmin, která si s ním bude hrát… Při té vzpomínce se usměju… Mé dětství také nebylo nejšťastnější, ale aspoň jsem měla rodiče…
Konec 9. části
Marky
Mno, tak tady máte další díl, ale za moc nestojí… Je to takový o ničem… Please piště komentáře ať vím, co si o tom myslíte…:-)) Mějte se, papík!!!:-):-*