Na konci dlouhé chodby stála postava malého děvčete.Vedle ní,u nohy,seděl velký pes,lovecký.Celý jeden bok měl zakrvácený. Děvčeti mohlo být maximálně jedenáct,víc ne..Zářila slabým světlem.Na sobě měla potrhané šaty,ale jenom málo.Pořád šly rozeznat krásné bílé volánky na rukávech,ozdobný límeček,růžovoučká mašle uprostřed.Na bílích punčocháčích se ji táhla dvě oka.Zpod světle žlutého klobouku jí po dlouhých,nazrzlých vlasech stékala tmavá krev.Kapala jí až přes oči,děvče si toho však nevšímalo.Své velké,kdysi zelené oči,teď už však mrtvolně bledé,upírala na nás dva třesoucí se "živé terče".Ke svému úděsu jsem si všimla lesknoucí se čepele dýky,kterou svírala ve svých bledých prstech.Stáli jsme s Bille jako přikování,nešťastně jsem se za ním krčila,strašně moc jsem chtěla vzít nohy na ramena,ale nebyla jsem prostě schopna se hnout,byla jsem absolutně ochromena hrůzou.Oba jsme čekali,co teď přijde.Byla v nás malilinkatá dušička.Někde v té hloubi dušičky jsem trošinku doufala,že si nás možná nevšimla…Pane bože,co si to vykládám.Asi těžko se chystá s tím nožem krájet chleba.Najednou se ozval svist a Billovo bolestné zařvání.Nechápala jsem,co se stalo,když v tom jsem si všimla,Bill to dostal do…ramena.Všude bylo najednou plno krve.Bill se zhroutil na zem.Mrtvola té holky šla přímo ke mně,vztyčovala své bílé ruce vzhůru,na mě!Ucítila jsem,jako by mi někdo utahoval smyčku kolem krku,začala jsem popadat dech.Z očí mi vytékaly slzy strachu a bolesti.
"Prosím",zachraptěla jsem.Povolila,zhluboka jsem se nadechla.Tentokrát jsem na nic nečekala,s námahou jsem vytáhla Billa na nohy.
"Prosím,pojď", řekla jsem zoufale.Bill s námahou vstal,když však viděl,že jde přímo na nás,za ní věrný pes s hrozivým vrčením,zapomněl na bodnou ránu a utíkal přímo ke schodech.Utíkala jsem za nim,ale najednou jsem se zastavila.Holka stála a zírala na mě nenávistným a výsměšným pohledem zároveň.
"Jestli si myslíš,že odsud utečete,mýlíš se.Vy,co zasloužíte smrt,zemřete pomalu a bolestivě.Tak,jako jsem umírala já a moje rodina.Všude se najednou ozývaly prosebné výkřiky,hluk,nenávistný řev a výsměch,ale nerozuměla jsem,nešlo rozeznat,co kdo říká.Pak rána z pušky..To už jsem však nečekala a utíkala nahoru za Billem.V hlavě mi stále zněly prosebné křiky o milost,chladný smích,pláč..V hlavě mi šrotovala kolečka.Ačkoliv jsem byla hrůzou úplně mimo,začala jsem přemýšlet,oč tu vlastně jde.Za co se nám vlastně chce pomstít,proč?Co s tím máme společného my?A o kom mluví,když říká:"ti,co mají zemřít…"?Tyhle otázky mi zmateně vířily hlavou,když jsem běžela za Billem.Musíme tomu přijít na kloub…
"No vy a Bill jste v nebezpečí,jste Němci,to je jasné",poznamenala Zuzka a začala přecházet z jedné strany na druhou.Z nervozity si začala okusovat nehty,i když tohle nikdy nedělala.
"Proč jste ale najeli na tu cestu vy,když mezi vámi nejsou žádní Němci",řekl nahlas Tom to,co běželo Zuzce hlavou.Zastavila se.
"Petra má německé předky",šeptla."Její dědeček byl Němec".
"Děda Michal?!?Co to plácáš za nesmysly,vždyť je to Čech",zakroutil Petr nechápavě hlavou.
"To není její pravý dědeček,všechny babiččiny děti jsou dědy Michala.Kromě mamky od Petry.Ty měla s nějakým Němcem.Ten však zahynul ve válce.Nijak zvlášť se o něm nikdy nezmiňovala,jen mně jednou o něm vyprávěla.Něco málo..
"To by ale nějak nevycházelo,ne?Petřina mamka je nejmladší ze všech sourozenců.Tak to by nedávalo smysl,to by teď nebyla s dědou…"Zuzka netrpělivě Petra přerušila.
"Byla s dědou Michalem,ten šel však do války.Babička to nevydržela a nabrnkla si někoho jiného,Němce,myslím,že se jmenoval Heinrich.S dědou měla už,v této chvíli,moje strejdy a tety.No a s tím Heinrichem měli Petřinu mamku.Heinrich šel pak do války a na straně Německa bojoval proti dědovi Michalovi.Zemřel.Děda se vrátil domů a krom svých dětí tam našel ještě jedno,cizí.Babička mu to asi musela dlouho vysvětlovat,nakonec jí to díkybohu odpustil a zůstal s ní až dodnes.Petřinu mamku měl rád jako svoji a pořád má.
"To už musíš mít hodně staré prarodiče",poznamenal jako mimochodem Adam.
"Staré,ale čilé",řekla a mile se na něj usmála.Dan převrátil oči.
"Skvělé,mi tu bojujeme o život a ty tu začneš ještě koketovat",řekl.Zuzka zrudla.
"Já nekoketuji",ohradila se.Neodvažovala se pohlédnout na Adama.
"Tak je jdeme snad hledat,ne?Nemůžeme tady dole trčet donekonečna.Kde to vlastně jsme?"zeptal se Petr.
"No,myslím,že to tu mělo sloužit jako tajný úkryt.Před čím,to nevím.Ale jestli se chceme odsud dostat,musíme na to přijít"řekl Adam.
"Jak se ale dostaneme z tohohle úkrytu?",zeptal se Gustav.Odpovědi se však nedočkal.Nikdo si nevěděl rady…
"Auuu,to strašně bolí!Já se bojím,co když mi upadne ruka?!"začne vyšilovat Bill.Já se z něho snad picnu.
No jo,čím by sis pak maloval oči",řeknu a škodolibě se zasměju.
Vběhli jsme do nějaké místnosti v druhém patře.Byla to nejspíš ložnice.Uprostřed stála velká manželská postel,vedle ní,z každé strany,malé stolečky.Nechyběla ani šatní skříň.U zdi stál větší toaletní stolek,na něm dokonce byly ještě nějaké kosmetické přípravky.Nad stolkem viselo zrcadlo.Bill měl ránu docela hlubokou,každopádně neumíral.Roztrhla jsem si mikinu a ovázala ji kolem rány.Bill se s ztěžováním na to,jak má těžký život,natáhl na postel.Já jsem se s zvědavostí začala prohrabovat zásuvkami.Hned v první jsem narazila na omšelý kus nějakého dopisu.Rozložil jsem ho a do očí mě praštilo známé jméno….
"Milý pane Nicolasi Wintne…