I´m not devil! 2
"Lyro, dělej nebo nestihneš autobus!" křičí na mě máma z kuchyně.
"Jo hned sem tam!"rychle seberu baťoch, seběhnu do haly, zamávám mamce a už běžim na autobusovou zastávku.
Ve škole si sednu do poslední lavice a vyndám si věci. Mám dobrou náladu, protože sem plná energie a dneska má pršet a být zataženo. Takový počasí miluju. Je uklidňující.
Vchází učitelka.
"Sedněte si prosím"ani sem vám neřekla, že chodím na gymnázium. Tak teda chodím na gymnázium.
"Belakruová k tabuli"nepřekvapí mě to. I učitelé mě nemají rádi. Zvednu se a uličkou dojdu k tabuli. Vyhnu se párům nastavených nohou a sem na stupínku.
"Tak nám řekni co jsme se učili minulou hodinu"zašklebím se. Učitelé nemají fantasii. Látku z minula vždycky umím a oni mě znova a znova zkouší.
"No dobře, ale 1 s odřenýma ušima"řekne a zlost se zračí na její tváři, potom co jí přesně odříkám látku z minula. Jdu si sednout.
Celý zbytek vyučování je až neobvykle tichý a klidný. Nikdo mi nenadává, ani nic podobného. Je mi to podezřelé, ale nedám nic najevo.
Když se chystám zajít si po škole na hřiště, kde skejťáci a kolečkáři trénují, ozve se za mnou.
"Hej ty! Belakruová! Nebo spíš Drákulová?!"následuje smích. Otočím se a vidím školního grázla s jeho partičkou. Všem je kolem devatenácti.
"Ano? Potřebuješ něco?!"zeptám se klidně, ale ve skutečnosti nejsem. Co když mi budou chtít něco udělat? Nebojim se o sebe. Ale mohla bych omylem něco udělat a byl by malér.
"No vlastně ani ne, jen sem si chtěl popovídat"zle se zašklebí.
"Nevim o čem bych s takovým debilem mohla promluvit"sjedu ho ledovým pohledem.
"Hele nedovoluj si nebo...!"
"Nebo co?! Chceš mě zmlátit? Seš srab! Potřebuješ partu dospělejch kluků aby s tebou zmlátili 15letou holku! Nebo se mě snad bojíš?!"naštval mě.
Rozmáchl se, ale já to čekala a vzala sem dřevěnou hokejku, která se tu povalovala a asi trochu větší silou sem jí udeřila do jeho ruky.
Křup!
Ozval se nechutný praskavý zvuk a já jen viděla jak je jeho ruka natáčí do zvláštního úhlu a kůže odhaluje kost.
Zděšeně se podívá nejdřív na mě a pak na svou ruku. Omdlí. I já jsem krapet vyděšená, nedokážu se ovládat! Podívám se po ostatních.
"Tys mu zlomila ruku!"vypískne jeden z nich a ukáže na mě prstem.
"Jjá...sem nechtěla, promiňte"otočím se a utíkám domů. Tak z tohohle bude průšvich. Pomalu mi dochází skutečnost. Já sem vážně zrůda! Zlomila sem mu ruku, ne já jí přímo vyvrátila! Zděšena sama sebou se dopotácím do pokoje a padnu na postel.
Ředitelka nám volala den na to. Už dávno mě chtěla vyhodit, ale neměla důvod, byla sem vždycky slušná, teď ho má. I když není nijak velký a vsadim se, že kdyby se to stalo někomu jinému, dostal by možná poznámku a za chvilku by o tom nikdo nevěděl.
Rodiče mi vynadali, ale když sem jim řekla proč sem to udělala tak mě pochopili, ale stejně mi udělali kázání, že se mám víc ovládat.
"Lyro?"máma vejde do pokoje.
"Ano?"
"Stěhujeme se, tvůj otec si našel lepší práci a teď po tom..incidentu bychom tu stejně nemohli zůstat, takže se stěhujeme"
"A kam?"Chápu to, a jsem na to už zvyklá. Pořád jsme se někam stěhovali, Francie, velká část Anglie.
"Do Evropy, Německo" To vypadá zajímavě. Jdu si sbalit věci, odjíždíme zítra, nemá cenu být tu déle.
Německo moc neznám, ale naštěstí jsme se ve škole němčinu učili a tak se alespoň dorozumím. Mám ráda nová místa, lidé mě neznají a nic o mě neví. Tady v Anglii bych po tom co sem tomu klukovi zlomila ruku, získala mnohem větší opovržení a tomu se radši vyvaruji.
Táta říkal, že jedeme do menšího městečka, do ňákého Magdeburgu. Moje dobrá nálada se vrátila. Sednu si na sedačku do zadní části našeho auta, dám si do uší mp3 a za zvuků mé oblíbené kapely Evanescence usínám.
Lyra (www.lyra.blog.cz)
"Lyro, dělej nebo nestihneš autobus!" křičí na mě máma z kuchyně.
"Jo hned sem tam!"rychle seberu baťoch, seběhnu do haly, zamávám mamce a už běžim na autobusovou zastávku.
Ve škole si sednu do poslední lavice a vyndám si věci. Mám dobrou náladu, protože sem plná energie a dneska má pršet a být zataženo. Takový počasí miluju. Je uklidňující.
Vchází učitelka.
"Sedněte si prosím"ani sem vám neřekla, že chodím na gymnázium. Tak teda chodím na gymnázium.
"Belakruová k tabuli"nepřekvapí mě to. I učitelé mě nemají rádi. Zvednu se a uličkou dojdu k tabuli. Vyhnu se párům nastavených nohou a sem na stupínku.
"Tak nám řekni co jsme se učili minulou hodinu"zašklebím se. Učitelé nemají fantasii. Látku z minula vždycky umím a oni mě znova a znova zkouší.
"No dobře, ale 1 s odřenýma ušima"řekne a zlost se zračí na její tváři, potom co jí přesně odříkám látku z minula. Jdu si sednout.
Celý zbytek vyučování je až neobvykle tichý a klidný. Nikdo mi nenadává, ani nic podobného. Je mi to podezřelé, ale nedám nic najevo.
Když se chystám zajít si po škole na hřiště, kde skejťáci a kolečkáři trénují, ozve se za mnou.
"Hej ty! Belakruová! Nebo spíš Drákulová?!"následuje smích. Otočím se a vidím školního grázla s jeho partičkou. Všem je kolem devatenácti.
"Ano? Potřebuješ něco?!"zeptám se klidně, ale ve skutečnosti nejsem. Co když mi budou chtít něco udělat? Nebojim se o sebe. Ale mohla bych omylem něco udělat a byl by malér.
"No vlastně ani ne, jen sem si chtěl popovídat"zle se zašklebí.
"Nevim o čem bych s takovým debilem mohla promluvit"sjedu ho ledovým pohledem.
"Hele nedovoluj si nebo...!"
"Nebo co?! Chceš mě zmlátit? Seš srab! Potřebuješ partu dospělejch kluků aby s tebou zmlátili 15letou holku! Nebo se mě snad bojíš?!"naštval mě.
Rozmáchl se, ale já to čekala a vzala sem dřevěnou hokejku, která se tu povalovala a asi trochu větší silou sem jí udeřila do jeho ruky.
Křup!
Ozval se nechutný praskavý zvuk a já jen viděla jak je jeho ruka natáčí do zvláštního úhlu a kůže odhaluje kost.
Zděšeně se podívá nejdřív na mě a pak na svou ruku. Omdlí. I já jsem krapet vyděšená, nedokážu se ovládat! Podívám se po ostatních.
"Tys mu zlomila ruku!"vypískne jeden z nich a ukáže na mě prstem.
"Jjá...sem nechtěla, promiňte"otočím se a utíkám domů. Tak z tohohle bude průšvich. Pomalu mi dochází skutečnost. Já sem vážně zrůda! Zlomila sem mu ruku, ne já jí přímo vyvrátila! Zděšena sama sebou se dopotácím do pokoje a padnu na postel.
Ředitelka nám volala den na to. Už dávno mě chtěla vyhodit, ale neměla důvod, byla sem vždycky slušná, teď ho má. I když není nijak velký a vsadim se, že kdyby se to stalo někomu jinému, dostal by možná poznámku a za chvilku by o tom nikdo nevěděl.
Rodiče mi vynadali, ale když sem jim řekla proč sem to udělala tak mě pochopili, ale stejně mi udělali kázání, že se mám víc ovládat.
"Lyro?"máma vejde do pokoje.
"Ano?"
"Stěhujeme se, tvůj otec si našel lepší práci a teď po tom..incidentu bychom tu stejně nemohli zůstat, takže se stěhujeme"
"A kam?"Chápu to, a jsem na to už zvyklá. Pořád jsme se někam stěhovali, Francie, velká část Anglie.
"Do Evropy, Německo" To vypadá zajímavě. Jdu si sbalit věci, odjíždíme zítra, nemá cenu být tu déle.
Německo moc neznám, ale naštěstí jsme se ve škole němčinu učili a tak se alespoň dorozumím. Mám ráda nová místa, lidé mě neznají a nic o mě neví. Tady v Anglii bych po tom co sem tomu klukovi zlomila ruku, získala mnohem větší opovržení a tomu se radši vyvaruji.
Táta říkal, že jedeme do menšího městečka, do ňákého Magdeburgu. Moje dobrá nálada se vrátila. Sednu si na sedačku do zadní části našeho auta, dám si do uší mp3 a za zvuků mé oblíbené kapely Evanescence usínám.
Lyra (www.lyra.blog.cz)