Potom, co jsem mluvil s doktorem a Anninou matkou jsem si uvědomil, že chci Anně pomoct. Teď už vím, jak strašně trpěla… Je mi nanic když si představím jaké to pro ni muselo být když jí nedokázala pomoct ani vlastní matka…
Doktor chce podat trestní oznámení na přítele Anniny matky, teď už bývalého… Plně mu to schvaluji, ale myslím si, že Anna nebude souhlasit… Znám ji a vím, že bude chtít na tohle všechno zapomenout a už se k tomu nevracet… Žít zase normálně… Tedy pokud vůbec bude chtít žít…
Bože, tohle je tak strašně složité… Nemohu se ubránit pocitu, který mě naplňuje… Pocitu viny…
Po chvíli přemýšlení se zvednu z křesla, ve kterém jsem seděl, popadnu bundu a klíčky od auta a jedu do nemocnice… Musím vidět Annu… Prostě musím!!!
Zaťukám na dveře nemocničního pokoje a poté vejdu dovnitř… Když spatřím Annu, která leží na posteli a zírá kamsi do prázdna, pocítím zvláštní pocit, který mnou projede jako nůž… Jsou v něm obsaženy snad všechny emoce, které může člověk cítit…
Anna zaregistruje, že už v místnosti není sama a zvedne ke mně svůj pohled, který je tak podivně prázdný a smutný… Poté svůj zrak znovu sklopí a dělá jako bych tu snad ani nebyl… To mě dost naštve… Ale mnohem víc než zlost, cítím zklamání a bolest… Obrovskou bolest…
Přijdu blíž k ní a sednu si na kraj postele…
"Anno, já…" řeknu, ale ona mě přeruší…
"Běž pryč, Bille! Prosím, běž!!!" vykřikne a odvrátí se na druhou stranu…
Snaží se skrýt slzy, jež se jí kutálí po tvářích… Já je však vidím a trhá mi to srdce…
"Sakra, Anno! Nevyhazuj mě pořád! Chci s tebou mluvit! Mám pro tebe návrh, jak začít nový život!" řeknu jí a doufám, že mě konečně začne vnímat…
Anna se na mě znovu podívá, ale její pohled není radostný, je prázdný a naprosto neutrální… V její tváři se nezračí žádné city… Všechny jsou schované pod ledovou maskou… Přesně takovou jakou jsem vídal u Sandry…
"Nový život? Čí nový život?" odpoví mi Anna otupěle…
"No, tvůj přeci, čí jiný…" řeknu zmateně a netuším proč Anna takhle mluví…
"Já, ale nechci žádný nový život. Jediné, co chci je umřít… Chci umřít! Teď si to přeju víc než, kdy jindy!"
"Ale proč??? Proč sakra?!" zakřičím na ni aniž bych chtěl…
"Proč?! Protože já už nemám proč žít! Už nemám důvod žít!!! Tak už to pochop a nech mě být, Bille!!!" dostane se mi šokující odpovědi, která mě na chvíli připraví o řeč…
Zírám na Annu a už vážně nevím, co mám dělat… Jak jí mám přimět, aby znovu žila… Aby se těšila ze života a užívala si každou jeho chvíli…
Chytnu Annu za bradu, abych ji donutil podívat se na mě… Snaží se uhýbat pohledem, já jí však držím pevně a nedám jí možnost vytrhnout se mi… Náhle mě něco napadne… Je to pošetilé a bláznivé, ale v téhle chvíli o tom nepřemýšlím… Prostě to udělám…
--------------------Anna--------------------
Zírám do Billovi tváře a snažím se mu vytrhnout… Nejde to však, protože mě svírá velmi pevně… Jeho oči mě propalují skrz na skrz a já v nich vidím zoufalství… Na chvíli mám nutkání ho obejmout… Mám chuť cítit jeho blízkost…
To se mi však záhy splní, protože mě Bill naprosto nečekaně obejme a… a políbí…!!!
To snad není možné… Zřejmě pořád spím a zdá se mi tenhle zvláštní sen…
Na chvíli nejsem schopná nic dělat…
Pouze si vychutnávám Billův polibek a dokonce mu ho opětuji…!!!
Po chvíli se proberu a začnu se bránit…
Jak si to představuje??? Objeví se po takové době a myslí si, že mu snad padnu kolem krku…!!!
Tak to teda ne!!! To se přepočítal!!!
"Nech mě! Sakra pusť mě!!!" křičím a odtrhnu se od Billa…
Když se na něj podívám zjistím, že mu na tváři pohrává úsměv… Udiveně se na něj podívám… Co to má sakra znamenat???
Vyslovím svou myšlenku nahlas: " Co to má sakra znamenat??!!"
"No, řekněme, že je to způsob, jak tě přinutit znova žít!!!" vykřikne Bill, ale stále se usmívá…
Nevěřícně na něj zírám, ale pomalu mi dochází, co mi tu říká…
Nevím proč, ale najednou začnu brečet…
Dojalo mě, jak se o mě Bill stará a snaží se mi pomoct…
Je to můj opravdový přítel…
----------------------O 3 měsíce později-----------------------
Ach jo, kde je ten Bill??? Už se nemůžu dočkat až vypadnu z tohohle ústavu!!! Nesnáším nemocnice!!!
Sedím na posteli a nedočkavě pozoruji dveře nemocničního pokoje, které se konečně otevřou a stojí v nich Bill… Kdo také jiný, že? Já už nikoho jiného nemám… Mám jenom Billa… Skvělého kámoše…
"Ahoj, Bille! To jsem ráda, že jsi konečně tady!!!" vykřiknu radostně a běžím mu naproti…
Bill se na mě usměje a rozevře náruč, do které mu s radostí vletím…
"No, vidím, že jsi se mě nemohla dočkat…" řekne Bill a směje se od ucha k uchu…
Stejně jako já… Také mou tvář zdobí úsměv…
Jsem šťastná a konečně osvobozená od minulosti…
Všechna pouta, jež mě pojila s mým minulým životem jsem zpřetrhala a doufám, že už se nikdy neobnoví… Už nikdy…
"Tak na, co čekáme? Jdeme!" zavelím po chvíli, popadnu tašku se svými věcmi a mířím ke dveřím…
"No, jo vždyť už jdu!" slyším někde za sebou Billa a už se nemůžu dočkat až budu venku!
Letím nemocniční chodbou a ani nečekám na výtah, jdu - no, spíš letím po schodech a za chvíli se konečně dočkám a po takové době se opět nadechnu čerstvého vzduchu…
"Tak takhle nějak chutná svoboda." Říkám si a čekám až ke mně dojde Bill…
"Teda nikdy bych neřekl, že budeš mít tolik elánu." Ozve se za mnou…
"No, to víš až budeš tři měsíce zavřenej mezi čtyřma stěnama tak bych tě chtěla vidět, jak by jsi toužil zůstat tam ještě dýl…" odpovím Billovi a zářivě se na něj usměju…
"No jo, už mlčím…" řekne Bill se smíchem, chytí mě kolem ramen a vede mě k autu…
Ještě mi však do ucha zašeptá: "Jsem rád, že tě konečně pustili… Teď začneme nový život…"
"Ano, Bille… Máš pravdu… Teď mě čeká nový a hlavně lepší život…" říkám si v duchu a nasedám do Billova auta…
Konec 4. části
Marky