close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
ICQ : 204-420-104 Skype : elis_bennington

Důvod žít V.

21. února 2007 v 17:46 | Kosynka |  Důvod žít
"Máš ještě pořád ráda modrou barvu, že jo?" zeptá se mě Bill ve dveřích jeho bytu.
"Jo, mám. Proč?" odpovím a zvědavě se na něj podívám… Co zase chystá??
"Jen tak." Řekne a usměje se.
"Jak jen tak? Nekecej, něco v tom bejt musí! A neříkej, že ne!" řeknu a podívám se na Billa.
Bill mojí otázku ignoruje, pouze mě chytne za ruku a vede do jeho bytu…
Zastavíme se až u nějakých dveří, podívám se na Billa a můj pohled říká jediné: "Co to má znamenat?"
Bill se na mě znovu usměje a řekne: "Zavři oči."
Chci se zeptat proč, ale pohled do Billových očí mě přesvědčí, že to nemá cenu… Stejně by mi nic neprozradil…
S povzdechem zavřu oči a čekám, co bude dál… Slyším, jak Bill otevřel dveře, potom mě znovu chytil za ruku a vešli jsme do nějakého pokoje…
"Už je můžeš otevřít." Řekne Bill…
Já ho poslechnu a nestačím zírat…
"To.. to je… naprosto nádherný…" vykoktám a pořád se rozhlížím po pokoji…
Je laděný do modra … Mojí oblíbené barvy… Někdo by řekl, že modrá je příliš studená, ale já tuhle barvu přímo miluju!!!
"Tý jo! To je pokoj mých snů!!!" vykřiknu po chvíli radostně a nemůžu se na to všechno vynadívat!!! Ten nábytek, ladění barev, uspořádání… Je to tu fakt úžasný… Ani nevím proč, ale v očích mě začnou pálit slzy… Nejsou to však slzy smutku, ale radosti… Jsem strašně moc šťastná… Tak tady mi bude vážně dobře… A nemyslím jen v tomhle pokoji…
Otočím se a podívám se na Billa… Do teď jsem k němu byla zády takže mi neviděl do obličeje… Když spatřil slzy, které se mi třpytily v očích, vylekaně řekl: "Proč brečíš, Anno? Stalo se něco?"
"To nic. To jsou slzy štěstí, Bille." Odpovím mu podivně zjihlým hlasem a znovu mi myslí proběhne myšlenka, která říká jediné: "Nikdy nikdo toho pro tebe neudělal tolik, co Bill…"
"Ano, je to tak…" zašeptám potichu, ale přesto mě Bill zaslechl…
"Cože?" zeptal se zmateně…
"To nic. Fakt moc dík. Je to tu naprosto nádherný!!!" řeknu a obejmu Billa…
No spíš se na něj pověsím jako opice… Zřejmě to nečekal, ale po chvíli mě taky objal…
Chvíli jsme stáli v objetí uprostřed mého nového pokoje a potom jsem se od Billa odtrhla a řekla: "No, myslím, že toho objímání už bylo dost… Mám docela hlad, nenašlo by se tady něco k snědku?"
"Jo, jasně, že jo." Odpoví Bill a potom ještě dodá: "Pojď semnou, něco si ukuchtíme."
"Fajn." Odpovím a jdu za Billem do kuchyně…
"Nééé, Bille! Nech toho!!!" pištím, ale směju se stejně jako Bill…
"Tak to odvolej!" Řekne výhružně Bill a dál mě lechtá…
"Néé, prosím!!!! Dobře odvolávám to!!!" vykřiknu, ale není mi to nic platné, Bill mě lechtá dál…
Teprve po chvíli přestane a já se zadýchaně zvedám ze země, na kterou jsem se v zápalu "boje" dostala… Bill je taky docela zadýchaný… Sedí na zemi a dívá se na mě… Podívám se do jeho očí a nasucho polknu… Všechna dobrá nálada je pryč… Vystřídalo ji jakési vzrušení…
Sedíme na zemi a ani jedem z nás se nehýbá… Díváme se na sebe a já mám pocit, že se ke mně Bill začíná přibližovat… Možná se mi to však jenom zdá… Ne nezdá se mi to… Bill je čím dál blíž a… a políbí mě… No spíše jenom přitiskne své rty na mé a čeká, co já na to… Nejdříve nic nedělám, pouze překvapeně sedím a ani se nehnu… Ale potom už to nevydržím, obejmu Billa kolem krku a políbím ho také… Z nevinného polibku se vyklube pořádná líbačka… Bill mě hladí po zádech a jeho ruce putují po mém těle…
Po chvíli zjistím, že opět ležíme na zemi… Tedy já ležím na zemi, Bill na mě… Naše polibky jsou čím dál žhavější… Je to úžasný pocit, ale najednou se ve mně něco zasekne a já se od Billa odtáhnu… Nejdřív na mě kouká nechápavě, potom zklamaně… Dívám se do jeho očí, ale potom se zvednu a běžím do, teď už svého, pokoje… Zavřu za sebou dveře a zamknu… "Ještě, že je tady klíč…" vydechnu s ulehčením a sesunu se na podlahu… Nevím proč jsem utekla, nejdřív mi bylo krásně, ale potom se mě zmocnil pocit bezmoci… Vzpomněla jsem si na ruce člověka, které také bloudily po mém těle… Drsně, žádostivě a strašně chtivě… Tyhle pocity ve mně asi zůstanou navždy… Já prostě nedokážu jen tak zapomenout a říct si: "OK, všechno už je pryč, život jde dál…" To já prostě nedokážu, i když se snažím,vážně se strašně moc snažím…
Sedím opřená o dveře svého pokoje, zírám jen tak do blba a po tvářích se mi zase kutálejí slzy… Už zase brečím! To snad není možné!!! Přece jsem si řekla, že s tímhle už je konec, KONEC!!!
Dobře, klid! Pomalu se zvednu a jdu k zrcadlu, které je pověšené na stěně… No, co jsem také čekala… Zase mám zarudlé a napuchlé oči… Tak a takhle už to dál nejde!!!! "Seber se, Anno!" zakřičím a nadechnu se…
Všechno bude v pohodě…
"Jo, všechno bude v pohodě." Řeknu si, jdu ke dveřím, odemknu a vydám se hledat Billa… Musím si s ním promluvit…
"Bille? Může dál?" zeptám se potom, co zaklepu na dveře od Billova pokoje…
Nejdřív mi nikdo neodpovídá, ale potom se ozve: "Jo, jasně. Pojď dál."
Zhluboka se nadechnu a otevřu dveře. Bill leží na posteli a jeho pohled se upírá na dveře, no teď už na mě…
"Mu… můžu si sednout?" zeptám se a nervózně se rozhlédnu po pokoji.
Bill se posadí a řekne: "Jo, sedni si." Přitom bradou kývne ke své posteli…
"Fajn, tak jo…" řeknu si v duchu a sednu si na kraj postele… Podívám se na Billa a jsem dost nervózní… Teď už není tak lehké říct mu to, co jsem chtěla… Přitom ještě před chvílí se to zdálo velmi jednoduché… To bude asi tím, že teď sedím kousek od Billa a jeho přítomnost mě strašně znervózňuje… Já to nechápu… Chtěla bych cítit Billovu blízkost, cítit jeho rty na mých… Ale zároveň se toho děsím.. Bill by chtěl víc… Chtěl by víc a já nejsem schopná mu to dát… Zatím ne…
Po chvíli trapného ticha seberu odvahu a konečně promluvím: "Víš, Bille… Chtěla jsem s tebou mluvit… Já tě mám ráda, jsi můj opravdový přítel, ale… nechci náš vztah kazit… My… myslím, že by bylo lepší kdybychom na to, co se stalo v kuchyni zapomněli…" Když to dořeknu podívám se na Billa… Nic neříká, jen mě pozoruje a jeho pohled je smutný a zklamaný…
"Dobře, jak chceš…" souhlasí Bill a jeho hlas je najednou odměřený… Docela mě to mrzí, ale chtěla jsem to sama…
"No, tak já už půjdu…" řeknu, zvedám se a jdu ke dveřím… Když je otevírám Bill mě zastaví…
"Anno, počkej!" řekne Bill, otevře jeden ze šuplíků u svého stolu a potom vytáhne malou krabičku, kterou mi podá se slovy: "Na, tohle je pro tebe… K tvým osmnáctinám…"
Zírám na Billa a nejsem schopná slova… Osmnáct mi bylo před měsícem, ale netušila jsem, že si Bill vzpomene a po takové době mi dá dárek…
Bill jakoby četl mé myšlenky, řekne: "Nechtěl jsem ti to dávat v nemocnici, proto ti to dávám až teď…"
"Di… díky…" vykoktám a jsem tak dojatá, že se mi v očích znovu objeví slzy… Zaženu je však, přistoupím blíž k Bilovi, vezmu si od něj krabičku, kterou mi podává a políbím ho na tvář… Potom se otočím a mizím ve svém pokoji…

Konec 5. části

Marky
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama