"A jak dlouho tady ještě budeš brácha?" posadí se ke mě Tom. "No ještě pár dní... asi dva nebo tři dny... možná dýl, podle toho, jak se to bude hojit..." uvedu Toma do děje. "No jo... my s klukama zkoušíme dál, ale bez tebe to není ono... už aby ses nám vrátil... no tak já musím jít... ale stavím se za tebou. Jdu na rande." usměje se Tom a pak zmizí, takže zůstanu sám. Chvíli se povaluju v posteli a pak se rozhodnu, že si dojdu do kantýny na něco k jídlu. Na pokoji mě to totiž nebaví... v kantýně si vezmu něco k jídlu a rozhlídnu se, kam se posadím. Volný místo je jen u jednoho stolu, kde sedí jakási slečna. "Můžu si přisednout?" dojdu ke stolu a zářivě se usměju. "Jo jasně." Oplatí mi úsměv a zadívá se do knížky, kterou právě čte. "Ehm... seš tady dlouho?" zajímám se. "No ani ne... a ty Bille?" "Jak víš, že... No jasně, skupina..." zašrotuje mi v hlavě. "No já asi už taky brzo... doufám... a ty se jmenuješ jak? Já jen, že ty znáš moje jméno a já tvoje ne..." "To bys chtěl vědět, viď?!" usměje se, zaklapne knížku a zvedne se. "Tak si mě zkus najít." Usměje se a nechá mě sedět u stolu. Pozoruju, kam mizí a uvidím, že jede do stejnýho patra jako jezdím já. Rychle do sebe naházím zbytek jídla a vydám se jí hledat. Když si to tak uvědomím tak na sobě neměla ani nic v čem by se tady mohla pohybovat jako pacient... to by mě teda zajímalo, co tady dělá... a já, Bill Kaulitz, který bokem dělá detektiva :), na to přijdu. Vrátím se na pokoj a nechám si zavolat sestřičku. "Potřebuju se na něco zeptat..." usměju se na milou sestřičku. "Potkal jsem tady takovou černovlasou holku... nevíte, jak se jmenuje? Nepřipadala mi jako pacient.." "No tak takových je tady hodně..." usměje se. "A vem si ty prášky." Podá mi pár prášku a pití, abych to mohl zapít. Nechci, ale musím, jestli se chci uzdravit. Nesnáším hmyz. Kvůli němu jsem totiž tady! Počkám až sestřička odejde a pak se vydám na průzkum, jestli tady neznámou náhodou nezahlédnu. Vylezu na chodbu a potichu přecupitám okolo sesterny. Pak se zarazím a vrátím se zpátky. V sesterně totiž sedí osoba, která mi neuvěřitelně připomíná neznámou z kantýny. Než se stačím vzpamatovat tak vyleze z jednoho pokoje ta nejnepříjemnější sestřička, tak se radši zdekuju do svýho pokoje a lehnu si. Stejně mě za chvíli přijdou zkontrolovat, jestli spím. A ani nemusím nic hrát, jako vždycky, protože usnu a pak se mi zdá o neznámé krásce. Vzbudím se v noci, když je někdo u mě. Chytnu dotyčnou za ruku a rozsvítím. Mám možnost prohlídnou si neznámou. "Tak sestřička Veru?" zadívám se na jmenovku. "Nee, jen tady na pár dní vypomáhám, to je všechno." "A co děláš u mě?" "Přišla jsem tě jenom zkontrolovat. Práce." Pokrčí rameny. "A nechceš tady se mnou chvíli zůstat? Nemůžu totiž spát..." posadím se na posteli. "Fajn, ale nejdřív si musíš vzít tyhle prášky." Vytáhne z kapsy dva prášky. "Já jsem si ale svoje prášky vzal..." zadívám se na ní. "Nevěříš mi?" nadzvedne obočí. "Věřím." Vezmu si od ní sklenici a zapiji dva prášky. Verča se posadí na vedlejší postel a povídáme si.
Ráno se proberu a celkem mě bolí hlava. Vyhrabu se z postele a dojdu na sesternu, jestli nemají něco na bolení hlavy. Sestřička otevře skřínku a podá mi prášek. Při tom vypadne balíček prášku, mají stejnou barvu, jako ten, co mi ho včera dala Verča. "Co to je za prášky?" ukážu na platíčko. "Silný prášky na spaní. To bych ti nedoporučovala. Dva by tě mohli i zabít." Usměje se sestřička a vrátí je do skříně. Nechápu to... další dva dny, co jsem v nemocnici se Verča neukáže. Nemám ponětí, kde je a jestli jí ještě někdy uvidím. Návrat ke skupině a do normálního života proběhne naprosto v pořádku. Jen mi pořád leží v hlavě Verča, zamiloval jsem se. Tom už by jí chtěl vidět, protože o ní pořád mluvím. "No tak se zeptej v tý nemocnici, jestli nemají její adresu... brácha vždyť ty seš zamilovanej! A ani jí neznáš..." říká mi posté Tom. "Já vím..." zadívám se z okna. Venku akorát prší. Na druhé straně, naproti baráku vidím nějakou osobu. Zaostřím a uvědomím si, že je to Verča a dívá se přímo na mě. Vždyť mě nemůže vidět, když jsem za záclonou... chvíli přimraženě koukám na ní a Verča se pak otočí a odchází. Rychle vyběhnu ven, ale už jí nikde neuvidím. "Seš normální?" vyjede po mě Tom, když se vrátím dovnitř. "Proč?" "No běhat ven v dešti..." "Viděl jsem na druhý straně Verču... ale když jsem tam přiběhl tak už tam nebyla..." Sundám ze sebe mokrý oblečení a vezmu si něco suchýho. "Jdeš s náma večer na tu party? Třeba tam ta tvoje Verča bude..." navrhne Tom. Připadá mi to jako skvělý nápad, takže souhlasím. Třeba tam Verča bude...
Když na party dorazíme tak už je v plným proudu. Posadíme se ke Gustavovi a dáme se s ním do řeči. Chvíli pozoruji okolí a přeju si, aby tady Verča byla, ale moje přání není vyslyšeno. Zatím ne... "Jdu si pro pití, jdeš se mnou?" postaví se Tom na nohy. Záporně zakroutím hlavou a rozhlížím se. Třeba mezitím přišla. A opravdu jí uvidím kousek ode mě. Stojí u sloupu a dívá se na mě. Šťastně vyskočím na nohy a skoro doběhnu k ní. "Kdes byla tak dlouho?" usměju se, když jsem u ní. Neodpoví mi, jen mě chytne za ruce a opře mě o sloup. Pak se ke mě přiblíží a sjede mi rukama po zádech, zastaví se až na pásku. Nakloní se ke mě, olízne si rty a pak... zakroutí hlavou, otočí se a zmizí mi z dohledu. Než se stihnu vzpamatovat tak je pryč! Vrátím se ke stolu a hned Tomovi řeknu, že jsem jí teď viděl. Tom na mě nevěřícně kouká. Pak se k němu nakloní Gustav a pošeptá mu, tak abych to neslyšel (ovšem já slyším všechno) : "Tome co se s Billem v poslední době děje? Vždyť tam byl úplně sám..." "Nevím." Pokrčí Tom rameny a pak se otočí na mě. Naštve mě to natolik, že se beze slova zvednu a jdu pryč. Venku zahlídnu Verču, jak jde přes silnici. "Veru!" zavolám na ní a rozeběhnu se k ní. "Bille stůj!" volá na mě někdo, ale neposlouchám ho.... pak už nic necítím...
Probudím se v nemocnici. Vedle mě sedí Tom a drží mě za ruku. "No konečně!" pustí mě a usměje se. "Jsem rád, že ses konečně probral!" "Jestli teď dovolíte, tak bych pánovi dala jeho prášky." Zazubí se na Toma právě přicházející sestřička. "Jo jasně, já si zatím odskočím." zvedne se Tom a zmizí. "Sestři, není tady Verča?" zastavím jí, když odchází. "Verča?" zadívá se na mě. "No posledně, když jsem tady byl tak říkala, že je tady na záskok...." "Žádná Verča tady nikdy nepracovala." "Měla černý vlasy a byla moc hezká." "Ne, vážně žádná černovlasá ani jiná Verča tady nikdy nepracovala, ani tady nebyla na záskok, vlastně... jedna jo, ale to už je minulost. Je to víc jak rok... byla tady na záskok za jednu sestřičku...." "A nebyla tady teď někdy??" "Ne, nebyla to není možné... asi se vám něco zdálo." "Proč to není možný?" nechápu. "Víš... ona je už přes rok o smrti..." Řekne a pak zmizí. Když odejde tak se vrátí Tom. "Co je? Tváříš se jako by ti někdo ukradl mikrofon..." zavtipkuje, ale v tu chvíli je mi to jedno. "No tak co je?" zopakuje svojí otázku. "Ptal jsem se na Verču a sestřička mi řekla, že tady pracovala jenom jedna Verča..." "No to je fajn, ne?" "No není... one je totiž mrtvá Tome! Už přes rok je mrtvá!"
Druhý den za mnou přijde jedna starší sestřička. "Víš, slyšela jsem, že ses ptal na Verču..." posadí se ke mě. "Jo ptal... proč?" "No jen... víš, byla to moc hodná holka. Znal jsi jí?" "No.. neznal, ale když jsem tady před měsícem byl tak jsem jí tady viděl..." "No... před měsícem to byl rok..." řekne si pro sebe. "Co byl rok?" "Co?!" zadívá se na mě, jako by předchozí větu vůbec neřekla. "No říkala jste, že před měsícem to byl rok...." "Rok od její smrti.." "Já vím, že to není slušný... ale jak...?!" zadívám se na ní zvědavě. "Víš, měli jsme tady jednoho pacienta....." začne vyprávět.....
"Veru zajdeš tam? Už zase zvoní a určitě bude chtít, abys tam šla ty..." usměje se Berta na Verču. "No jasně." Zvedne se Verča ochotně a jde za panem Lenzem na pokoj číslo deset. "Tak jsem tady, co potřebujete?" usměje se na něj. "Slečno, vy jste tak hezká... nemohl jsem spát, tak jsem vás chtěl vidět, ale teď už určitě usnu." Usměje se starý pán na sestřičku. "Tady." Podá mu dva prášky. "Ať se vám něco hezkýho zdá." Usměje se Verča na staříka a počká až usne. Pak se pomalu vrací na sesternu. "Díky moc, žes tam došla. Je škoda, že jsi tady dneska naposledy... brala bych, kdybys tady ještě byla. Pacienti tě mají rádi..." "Já vím, ale jsem ráda, že už tady končím. Sice bych tady ráda zůstala, ale přece jenom... je to silnější než já. Třeba mi to vyjde a jednou ze mě herečka bude...." zasní se Verča. "Určitě! A já ti budu chodit na filmy a všem budu říkat, že tě znám a že jsem s tebou pracovala!" usměje se Lara. Pak se z ničeho nic zase rozsvítí pokoj, tentokrát ne pokoj číslo deset, ale pokoj číslo pět. "Jdu tam." Zvedne se Lara, že tam dojde. "Ne, já tam dojdu, je to můj poslední pacient, tak mě nech tam jít." Usadí jí Verča a usměje se. "Hned jsem zpátky....."
"Když se ani po dvaceti minutách nevracela tak jsem se tam šla podívat..." zlomí se sestřičce hlas. "Našla jsem jí tam... v kaluži krve... už se nedala zachránit... nikdo přesně neví, co se stalo..." skončí a otře si kapesníkem slzy. "Nikdo neví, co se stalo?" "No pan Schubert, který byl na pokoji byl taky po smrti, ale ten umřel přirozeně, než stačil cokoli říct. Jestli chceš tak si to vem." Podá mi medailonek, který vytáhne z kapsy. Otevřu ho a uvidím Verču. Krásně se tam usmívá a vypadá šťastně... "Tahle fotka byla dělaná den předtím..." usměje se. Pak se zvedne a zmizí. Chvíli se jen tak dívám na medailonek a pak ke mě vtrhne Tom. "Co to máš za cetku?" natáhne se po medailonku. "To je Verča." Podám mu ho. "Kočka." Zadívá se na fotku. "Nedivím se, že jsi za ní šel přes silnici, jestli jsi jí tam viděl. Taky bych za ní asi šel..." usměje se a vrátí mi medailon. Pak mi začne povídat o tom, že včera poznal jednu super kočku. Po chvíli se mi začnou zavírat oči, jsem strašně unavený... "Bille!" slyším Toma, ale únava je silnější...
Objevím se v nějaké bílé místnosti, kde kolem nic není. "Veru?" zadívám se na osobu uprostřed. Je celá v černém. "Bille..." zadívá se na mě jako by nevěřila vlastním očím. "Kde jsem?" "Nikde." "Nedělej si srandu, kde jsem?" "No nikde Bille. Tady se rozhodne, kam půjdeš dál." Uvede mě do děje. "Nepatříš sem Bille, ještě ne." dojde až ke mě a strčí do mě. "Nepatříš sem!" znova do mě strčí. "Jdi!" odstrčí mě od sebe.
Otevřu oči a uvidím, jak nade mnou stojí doktoři a oživují mě. "No konečně!" oddychne si jeden z nich. Pak mi ještě něco zapíchnou do ruky a zmizí. "Co to děláš proboha?!" posadí se ke mě Tom. "Nic." odseknu. Nechci s nikým mluvit. Zajímalo by mě, co znamenalo to, že tam nepatřím... mám dost času nad tím přemýšlet. "Tome mám tě moc rád." Usměju se na něj, když odchází. "I já tebe brácha." Oplatí mi úsměv a zmizí. Nikdo netuší, co se bude dít. Co jsem zaslechl doktora tak se můj stav moc nelepší. Chtěl bych Verču znova vidět, zeptat se jí, co to mělo znamenat, že tam nepatřím. Kam nepatřím? "Jak vám je pane Kaulitzi?" zastaví se za mnou sestřička. "No není to nic moc." odpovím stěží, protože se mi dost těžko dýchá. "Radši zavolám doktora." Otočí se a zmáčkne nějaký čudlík u postele. Během chvilky jsou u mě doktoři. Zase začínám pociťovat únavu... samovolně se mi začnou zavírat oči... když je znovu otevřu, tak uvidím, jak mě doktoři opět oživují. Tentokrát se na to dívám z pohledu přihlížejícího. Když pootočím hlavu tak uvidím Verču. "Je to na tobě Bille... ty se rozhodni, jak to má skončit. Jestli chceš dál žít... nebo ne..." zadívá se na mě vážně. "Miluju hudbu a svojí rodinu, kamarády.... ale miluju i tebe a chci s tebou být." Odpovím jí. "To není odpověď Bille..." zadívá se na mě. Skoro mě propaluje pohledem. "Potřebuju znát tvojí odpověď. Chceš žít?" Podívám se na doktory a za sklem uvidím maminu s Tomem. Ani jeden z nich nezadržuje slzy. Pak se podívám na Verču a odpověď je jednoznačná. "Ne." Dostanu ze sebe po chvíli. Verča zavře oči a přistoupí ke mě. "Víš to určitě?" "Jo, jsem si jistý." Je mi sice strašně líto, že je všechny opustím, ale láska k Verče je silnější. "Dobře..." zašeptá. Pak přistoupí ještě blíž a já mám poprvé možnost ochutnat její rty. Polibek je nekonečný. Ale je něčím jiný než každý polibek, který jsem dostal, když jsem žil. "Polibek smrti Bille." Odstoupí ode mě a já se můžu podívat na to, jak doktoři vzdají oživování. Vím, že už není cesty zpět. Teď ale budu jen já a moje láska... navždy...