" Ano" v Billově tvářičce se rozlívá úsměv.Tak lehce to, ale neskončím " krom toho jsem nezapálila
záchody, ale jen jednu kabinku asi sis to ve spisech spletl s tím že jsem vytopila záchody.
Ale určitě jsi tam přehlídl tu sadu rozbitých oken a tu" hm hm odkašlu si " holku " vyslovím to
tak aby všichni pochopili co bych doopravdy chtěla říct " která ležela dva měsíce na ošetřovně."
dál už radši nepokračuji. to tomu blbci vyrazilo dech, dokonce i trochu zrudnul, že by hrabal
tam kde neměl? cha cha. Z přední řady jen uslyším uznale dobrýý, ale vzadu vidím nějakého kluka
s dredama jak se chechtá ( až s ním skáče lavice), tomu tzv. Billovi.
To mi zlepší náladu a trochu se začnu usmívat. Podívám se tázavě na učitelku s výrazem
tak kam si mám sednout? jen se dlouze zadívá do třídy, po přemýšlení mi ukáže na místo
vedle toho kluka s dredami. "Sedni si vedle Toma Kaulitze". Super aspoň někdo normální.
Vykročím tedy uličkou k "mojí" lavici. Usadím se a už slyším vedle sebe tiché přivítání. "ahoj já jsem Tom"
zazubí se na mě. "Čus Veronika" odpovím taktéž s úsměvem. Učitelka začne vykládat o nějakých funkcích.
"Tys fakt udělala to všechno co si říkala?" vytrhne mě z výkladu Tom( ne že bych úču nějak pečlivě poslouchala)
" jo, ty si nikdy neměl vtek?" odpovím mu s šibalským úsměvem."Jasně že měl, ale na to mi stačí tady moje
dvojčátko" řekne mi a ukáže na toho burana z rána.Nejdřív vyvalím oči nejdřív na Billa potom na Toma a skoro
se klátím."To je tvoje dvojče?!" zeptám se ho šokovaně "jo neřekla bys co?" no to bych neřekla ani v
té nejhorší noční můře, panebože jak jen můžou mít stejnou mamku?? " no to bych teda fakt neřekla"
musím přiznat. " Nejsme si moc podobní ,ale jinak je brácha docela v pohodě" docela v pohodě?!!!
to jsem zamítla při první sekundě kdy jsem ho uviděla.
" hmm" jen nabroušeně brouknu.Tom si to naštěstí pro něj vyloží dobře a na téma dvojčátko Bill už
mluvit nechce. Zrovna když se mi chystá něco říct zeptá se mě učitelka " Slavíčková jaká je tedy ta
funkce o které jsem mluvila?" no tak u úči to už asi nevyžehlím tak s klidem odpovím " nevím, že by
matematická?!". Vedle mě slyším tichý smích Toma a kolem v lavicích taky. "Tak sedění s panem Kaulitzem
starším vám nějak nesvědčí, takže vás posadíme spíše k tomu mladšímu" řekne a otočí se na Billa.
Ten na ni kouká jako by ji chtěl přibít na kříž. "Tak nazdar jdu za mazánkem" řeknu Tomovi, který teď už
marně dusí smích.Čapnu svoje věci a přesunu se o lavici vedle k mladšímu panu Kaulitzovi.
S ním si povídat fakt nehodlám proto se radši pustím do příkladů zadaných na tabuli.Jdou
mi docela od ruky jen mě ruší jak můj soused neustále něco zaškrtává na papíře- zjevně mu to moc
nejde ha ha. "samozřejmě si spolusedící vzájmně pomohou!" podívám se na učitelku a ta zírá rovnou na
mě.No tak teda dobře, přisunu se k Billovi který se zřejmě lekne.Podívá se na mě dost překvapeně,ale já
mu jen řeknu " sem se dívej!" a poklepu tužkou na papír."Tady to vynásobíš, odmocníš, odstraníš zlomek,
umocníš a podle vzorce dosadíš, vypočteš a je to!!" vychrlím ze sebe nejrychleji jak to umím abych to
už měla za sebou.Teď má,ale problémy říct něco on." hmm díky" vyrazí ze sebe na konec.já se jen
stáhnu zpět a s pocitem zadostiučinění si dál počítám.
Konečně zvoní mířím na chodbu když v tom hodím příšernou držku přes něčí nohu. V třídě je najednou
hrobové ticho, všichni sledují co udělám.Ze země se otočím o čí nohu jsem zakopla.
no jasně kdo jinej- Bil.Vidím jak se na něj Tom mračí a pomáhá mi ze země. Vstanu, rychlosí blesku jsem
u něj,chvíli ho zlostně provrtávám očima než mi řekne " co je? já nemůžu za to že neumíš chodit"
To se mi snad zdá " á tak pániček za to nemůže jo?!" zeptám se ho dost napruženě " ne měli tě to
naučit rodiče." tak to je na mě moc zrovna když zatínám ruce v pěst (chodila jsem 5 let do jiu-jicu) zpozoruje
to Tom chytne mě kolem ramen tak abych toho ..... nemohla skopat do kuličky a uklidňuje mě "pojď na
dvůr tady je docela dusno." protentokrát se jakž takž uklidním vezmu skejt a du za Tomem.
Mám sto chutí přes rameno zařvat hermafrodite vymazanej, ale jelikož jsem s Tomem ovládnu se.
na dvoře se alespoň uklidním na skejtu. Jezdím na něm jako divá skáču, otáčím se no zkrátka se
úplně vyblbnu. asi za 10 minut si sednu na lavičku za Tomem, který mě celou dobu pozoroval(on
a půlka dvora). "Ty na tom fakt umíš" řekne uznale "dík". " promiň" začne a já na něho jen blbě čumím
"omlouvám se za bráchu obvykle takovej nebývá, ale od posledního koncertu je nějakej divnej."
Dořekne mi to ,ale nějak jsem se asi přeslechla koncertu?? no zdáli se mi trošku povědomí ,ale nevěnovala
jsem tomu pozornost.Chvíli mi to vrtá hlavou, nedá mi to a zeptám se " od............
(VOLARESS)
záchody, ale jen jednu kabinku asi sis to ve spisech spletl s tím že jsem vytopila záchody.
Ale určitě jsi tam přehlídl tu sadu rozbitých oken a tu" hm hm odkašlu si " holku " vyslovím to
tak aby všichni pochopili co bych doopravdy chtěla říct " která ležela dva měsíce na ošetřovně."
dál už radši nepokračuji. to tomu blbci vyrazilo dech, dokonce i trochu zrudnul, že by hrabal
tam kde neměl? cha cha. Z přední řady jen uslyším uznale dobrýý, ale vzadu vidím nějakého kluka
s dredama jak se chechtá ( až s ním skáče lavice), tomu tzv. Billovi.
To mi zlepší náladu a trochu se začnu usmívat. Podívám se tázavě na učitelku s výrazem
tak kam si mám sednout? jen se dlouze zadívá do třídy, po přemýšlení mi ukáže na místo
vedle toho kluka s dredami. "Sedni si vedle Toma Kaulitze". Super aspoň někdo normální.
Vykročím tedy uličkou k "mojí" lavici. Usadím se a už slyším vedle sebe tiché přivítání. "ahoj já jsem Tom"
zazubí se na mě. "Čus Veronika" odpovím taktéž s úsměvem. Učitelka začne vykládat o nějakých funkcích.
"Tys fakt udělala to všechno co si říkala?" vytrhne mě z výkladu Tom( ne že bych úču nějak pečlivě poslouchala)
" jo, ty si nikdy neměl vtek?" odpovím mu s šibalským úsměvem."Jasně že měl, ale na to mi stačí tady moje
dvojčátko" řekne mi a ukáže na toho burana z rána.Nejdřív vyvalím oči nejdřív na Billa potom na Toma a skoro
se klátím."To je tvoje dvojče?!" zeptám se ho šokovaně "jo neřekla bys co?" no to bych neřekla ani v
té nejhorší noční můře, panebože jak jen můžou mít stejnou mamku?? " no to bych teda fakt neřekla"
musím přiznat. " Nejsme si moc podobní ,ale jinak je brácha docela v pohodě" docela v pohodě?!!!
to jsem zamítla při první sekundě kdy jsem ho uviděla.
" hmm" jen nabroušeně brouknu.Tom si to naštěstí pro něj vyloží dobře a na téma dvojčátko Bill už
mluvit nechce. Zrovna když se mi chystá něco říct zeptá se mě učitelka " Slavíčková jaká je tedy ta
funkce o které jsem mluvila?" no tak u úči to už asi nevyžehlím tak s klidem odpovím " nevím, že by
matematická?!". Vedle mě slyším tichý smích Toma a kolem v lavicích taky. "Tak sedění s panem Kaulitzem
starším vám nějak nesvědčí, takže vás posadíme spíše k tomu mladšímu" řekne a otočí se na Billa.
Ten na ni kouká jako by ji chtěl přibít na kříž. "Tak nazdar jdu za mazánkem" řeknu Tomovi, který teď už
marně dusí smích.Čapnu svoje věci a přesunu se o lavici vedle k mladšímu panu Kaulitzovi.
S ním si povídat fakt nehodlám proto se radši pustím do příkladů zadaných na tabuli.Jdou
mi docela od ruky jen mě ruší jak můj soused neustále něco zaškrtává na papíře- zjevně mu to moc
nejde ha ha. "samozřejmě si spolusedící vzájmně pomohou!" podívám se na učitelku a ta zírá rovnou na
mě.No tak teda dobře, přisunu se k Billovi který se zřejmě lekne.Podívá se na mě dost překvapeně,ale já
mu jen řeknu " sem se dívej!" a poklepu tužkou na papír."Tady to vynásobíš, odmocníš, odstraníš zlomek,
umocníš a podle vzorce dosadíš, vypočteš a je to!!" vychrlím ze sebe nejrychleji jak to umím abych to
už měla za sebou.Teď má,ale problémy říct něco on." hmm díky" vyrazí ze sebe na konec.já se jen
stáhnu zpět a s pocitem zadostiučinění si dál počítám.
Konečně zvoní mířím na chodbu když v tom hodím příšernou držku přes něčí nohu. V třídě je najednou
hrobové ticho, všichni sledují co udělám.Ze země se otočím o čí nohu jsem zakopla.
no jasně kdo jinej- Bil.Vidím jak se na něj Tom mračí a pomáhá mi ze země. Vstanu, rychlosí blesku jsem
u něj,chvíli ho zlostně provrtávám očima než mi řekne " co je? já nemůžu za to že neumíš chodit"
To se mi snad zdá " á tak pániček za to nemůže jo?!" zeptám se ho dost napruženě " ne měli tě to
naučit rodiče." tak to je na mě moc zrovna když zatínám ruce v pěst (chodila jsem 5 let do jiu-jicu) zpozoruje
to Tom chytne mě kolem ramen tak abych toho ..... nemohla skopat do kuličky a uklidňuje mě "pojď na
dvůr tady je docela dusno." protentokrát se jakž takž uklidním vezmu skejt a du za Tomem.
Mám sto chutí přes rameno zařvat hermafrodite vymazanej, ale jelikož jsem s Tomem ovládnu se.
na dvoře se alespoň uklidním na skejtu. Jezdím na něm jako divá skáču, otáčím se no zkrátka se
úplně vyblbnu. asi za 10 minut si sednu na lavičku za Tomem, který mě celou dobu pozoroval(on
a půlka dvora). "Ty na tom fakt umíš" řekne uznale "dík". " promiň" začne a já na něho jen blbě čumím
"omlouvám se za bráchu obvykle takovej nebývá, ale od posledního koncertu je nějakej divnej."
Dořekne mi to ,ale nějak jsem se asi přeslechla koncertu?? no zdáli se mi trošku povědomí ,ale nevěnovala
jsem tomu pozornost.Chvíli mi to vrtá hlavou, nedá mi to a zeptám se " od............
(VOLARESS)