close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
ICQ : 204-420-104 Skype : elis_bennington

Příběh ze záhrobí: Touha po pomstě V.

24. ledna 2007 v 7:30 | Kosynka |  Příběh ze záhrobí: Touha po pomstě
"Kde sakra je?!?!Slyšíte,kam zmizla?!?!"začnu dost hustě panikařit,protože ať se rozhlížím sebevíc,cestu,od níž jsme se dostali do tohohle pitomého lesa,ne a ne najít.Všichni zmateně pobíháme po lese a hledáme.Je to ovšem marné,ztratili jsme se.
"Jak je to možné?"diví se Tyla."To mi neříkejte,že jsme od té cesty sjeli takovou dálku"kroutí nechápavě hlavou.Už ani nenatahuje,což napovídá,že je vyděšená tak moc,že ani nemá sílu zoufat.Zato já mám pocit,že to snad se mnou sekne,v životě jsem necítila takovou hrůzu jako teď."Nešilte,prosím vás,určitě je pro to nějaké vysvětlení,není možné,aby se ta cesta vytratila.Vsadím se,že za to může ta mlha,prostě se nám zdá,že ji nevidíme.Sjeli jsme odtamať",mávne Petr neurčitě rukou,"a tam někde ta cesta taky bude.Tak mi tady nevykládejte,že tu není,protože nějaká kilometrová vozovka nemůže jen tak zmizet z povrchu zemského,nic takového není prostě možné"dořekne a nadechne se."Když myslíš"zareaguje nejistě Tom a zahledí se směrem,kterým Petr ukazoval."Jo,máš pravdu,jeli jsme docela rychle,mohli jsme urazit docela velký kus od silnice a navíc,přes tu mlhu jde dost špatně vidět"douklidnila nás všechny Zuzka.To mi celkem dodalo odvahu.
Tak jsme se tedy vydali směrem,kterým ukazoval Petr.Další věc,která mě vcelku uklidňovala,byl fakt,že nás je tolik a kdyby se nás někdo "náhodou" pokusil napadnout(i když nikdo se nás nepokusí napadnout,proč taky,utěšovala jsem se),určitě bychom se ubránili.A musí to vypadat i docela komicky,jedenáctičlenná banda,potulující se v noci po lese.To mi zvedne náladu a dokonce se pro sebe i zakřením."Co se tlemíš?"zeptá se mě nechápavě Tom."A co vlastně bylo tak směšného na tom,že jsme vyjeli z cesty,mně to teda moc vtipné nepřišlo?"dodala Markéta a všechny pohledy se soustřeďují na mě.Pokrčila jsem rameny:"prostě mi to v tu chvíli přišlo strašně groteskní,no.Tak promiňte,že mám v téhle strastiplné situaci aspoň trochu veselejší náladu"zabručím podrážděně."Tak promiň no"převrátí oči Markéta a začne vykládat něco Billovi.Tom se na mě jenom povzbudivě usmějě.
Jdeme asi deset minut a cesta je stále v nedohlednu.Moje obavy o tom,že je tento les snad začarovaný začínají pomalu,ale jistě narůstat.Celou cestu,co jdeme,všichni zarytě mlčí.Jediné,co je slyšet,je sem tam nějaké to soví zahoukání a zašumění spadaného listí.
Už mě začíná bolet hlava a mám všeho plné zuby."To nikam nevede"zastaví se z ničeho nic Zuzka a úzkostně na nás pohlédne.Tak teď už jsme v pytli úplně,myslím si pro sebe.Zuzka je typ člověka,co se jen tak nezalekne a co je vždycky nad věcí,nic pro ní není nemožné nebo nevysvětlitelné..A když tu teď tak stála a zoufale na nás hleděla,měla jsem chuť vzdát to.Prostě si tady sednout a čekat,co přijde."Neblbni,přece to nevzdáme,jdeme možná špatným směrem,za chvíli odsuď vypadnem a …"nedomluvil Bill,protože mu Aduš skočila do řeči:"tomu přece nevěříš.Jdeme už dost dlouhou dobu na to,abychom byli z tohohle lesa pryč.Buď chodíme pořád dokola nebo je v tom něco víc,myslím tím něco nadpřirozeného.A vsadím krk na to,že v tom má prsty za holka"dopoví šeptem.Gustav s Danem si zaťukají na čelo:"já na čáry máry nevěřím,nic takového prostě není a ….."nadechuje se Gustav…"a jak vysvětlíš tohle?To jako čekáš,že najednou někdo vyskočí zpoza stromu a zakřičí "Apríl"?vypálil Tom a vyzývavě koukal na Gustava."Tak to abychom se připravili na čarodějnici z Blair,je to tady dost podobné"řeknu ironicky."Nechte toho"zakňourá Tyla po tvářích se jí začnou kutálet slzy velké jako hrách,nevydržela to.Všichni se zahanbeně zahledíme do země."Přestaňte pláca nesmysly a pojďte"zavelí rázně Dan,"žádná holka nás tu nestraší,prostě jsme se ztratili a…
Zamrazí mě jako nikdy..V dáli jde slyšet něčí smích.A ačkoliv je poznat,že je dětský,je mrazivý jak led.Začnu se třást po celém těle.Všichni se na sebe namačkáme a s očima dokořán těkáme kolem sebe.Smích se neustále vzdaluje a přibližuje,k němu se přidá i starodávná hudba,v té děsivé úzkosti,kupodivu,dokážu poznat,že je z gramofonu,protože jde jasně rozeznat mírné praskání desky…"Co teď?"odvážím se špitnout….
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama