close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
ICQ : 204-420-104 Skype : elis_bennington

Příběh ze záhrobí: Touha po pomstě IX.

30. ledna 2007 v 20:41 | Kosynka |  Příběh ze záhrobí: Touha po pomstě
Víte,v životě člověka se někdy naskytne okamžik,kdy máte chuť strašně křičet.Třeba proto,aby se vám ulevilo nebo také proto,že v některých hodně vypjatých nebo životu nebezpečných situací můžete nabít dojmu,že vám to zachrání krk.
"ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ",začala jsem ječet na celé kolo,což způsobilo "řetězovou reakci" a ostatní se ke mně přidali.
"Zdrhááát",zakřičela Zuzka.Všichni jsme se otočili,měli jsme na výběr tak z pěti dveří.Tom se nerozmýšlel a k jedněm se rozutíkal.Byli jsem mu v patách.Slyšela jsem za sebou hrozivý štěkot a smích,neodvažovala jsem se otočit.
"Stejně tady ti,co mají zemřít,zemřou.Co má přijít,přijde,tomu neporučíte.Dala jsem si slib pomsty!",zazněl chladný dětský hlas odněkud.
Proběhli jsme místností jak splašení a utíkali dál,nahoru po schodech,do druhého patra.Byla tma jak v pytli,neviděla jsem na krok,což způsobilo,že jsem zakopla o schod.Automaticky jsem máchla před sebe a toho chudáka,co utíkal přede mnou,jsem bohužel stáhla s sebou dolů!Skutáleli jsme se z pracně vyběhnutých schodů až dolů.V bolestivých výkřicích jsem v tom nenadálém zmatku rozeznala Billův vyděšený hlas.Ozvaly se dva tupé nárazy a my dopadli dolů,pod schody.Bill mě bolestivě kopl přesně tam,kde jsem ještě měla tržnou ránu po naší "malé" autonehodě.To způsobilo,že se mi zase spustila krev.Cítila jsem,jak mi stéká do očí.Rychle jsem se otřela lemem rukávu,moc to ovšem nepomáhalo.Slyšela jsem,jak se Bill s námahou a bolestivým sykotem postavil.
"Petro?",zašeptal,"jsi v pořádku?".
"Jo,ale trochu mě bolí hlava.Promiň,já fakt nechtěla,prostě jsem zakopla a ty jsi běžel přede mnou,tak jsem se rozmáchla ,totiž ono by to tak nedopadlo,kdyby…"
"Tss",přerušil moje nesmyslné žvatlání.Oba jsme byli ticho jako myšky a poslouchali,jestli se něco nebezpečného neděje v naší blízkosti.Všude ovšem panovalo nezvyklé ticho.Oči už si pomalu začaly zvykat na tmu,rozeznala jsem Billovu dlouhou postavu a jeho neskutečně ježatou hlavu.Pohlédla jsem směrem nahoru do schodů.Po ostatních jakoby se slehla zem.
"Kam všichni utekli?To nás tu jako jen tak nechají??Co když nás ten pes sežere?!?!A co to říkal ten hlas?!?Jaká pomsta?!?Snad se mi nemstí nějaká šílená fanynka se zlomeným srdcem?!!!!",začal Bill zase vyšilovat.Nad tou poslední větou jsem musela převrátit oči.Takže nejenže je to úplný posera,ještě k tomu je padlý na hlavu.Prudce jsem se zvedla,což způsobilo,že jsem se zapotácela.Po obličeji mi stékala krev.Bill mě stačil zachytit.
"Vždyť ty krvácíš!",vyděsil se.Začínala jsem čím dál tím víc vidět,zase to podivné světlo vycházející neznámo odkud.Bill na mě mžoural vystrašeným pohledem.
"No jo,uštědřil si mi pořádný kopanec",odsekla jsem naštvaně.Bylo zbytečné si krev pořád stírat,valila jak splašená.
"Já jsem fakt nechtěl,promiň",omlouval se Bill.
"No nic,tady dál stát nebudem,nemíním čekat,až se tu zas objeví ta holka s tím čoklem.Nebo možná s něčím horším,co my víme,co chová",řekla jsem s ironií.Většinou,když jsem zoufalá a úplně na dně,začnu být trapně sarkastická.Tato chvíle právě nastala.Bill přikývl a chystal se vyjít nahoru,najít ostatní.Já jsem ho však zadržela.Koukala jsem do místnosti,kterou jsme ještě před malou chvíli proběhli.
"Když už mám v tomhle zasraným baráku teda umřít,tak ať to tu mám aspoň důkladně prozkoumané",sykla jsem naštvaně.Hrubě jsem škubla Billovou rukou a táhla ho za sebou.
"Jsi cvok,pojďme radši najít ostatní,ať jsme pohromadě,tak to bude bezpečnější",zavzlykal prosebně Bill.No to snad není možné.Místo toho,aby mě tu jako správný "chlap" utěšoval,že to bude dobré a že mě ochrání,tak se málem rozbulí.No potěžbánbůh,všichni mužský jsou stejní.Namachrovaní a stateční jak prase a když se něco skutečně stane,posraní až za ušima.Zatvrzele jsem ho tahala dál,a když jsme vstoupili do místnosti,zjistila jsem,že se nacházíme v útulné kuchyni.Měla všechno,co normální kuchyň mít má.Velký stůl,u něho asi pět židlí.Dřez,linka,kredenc.V něm dokonce ještě leželi nedomyté sklenky.Najednou jsem zaslechla nějaký zvuk,málem jsem vylítla z kůže.Když jsem se však otočila,zjistila jsem,že Bill kroutí se zrezivělými kohoutky.
"Mám strašnou žízeň",zachraptěl.Bohužel,z kohoutku nevytekla ani kapička.Naprázdno jsem polkla.Až do teď jsem si neuvědomovala,že mám vlastně velkou žízeň a dokonce mi začalo kručet i v žaludku.
"Pákové baterie asi ještě neznali",poznamenal a ukázal na staré kohoutky.Otočila jsem se ke dveřím a pohlédla na ně.
"Asi určitě",řekla jsem a ukázala na starý,vybledlý kalendář,visící na dveřích.
Tam,nahoře byl čitelně vytištěn rok:1939…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama