Tohle se mi přestává líbit… "Sáro, co se děje?!" "No, víš… Právě přijel..." řekne Sára, ale nějak se jí nechce pokračovat dál… "Kdo přijel???" zeptám se a už jsem pěkně nervózní… "Tvůj otec…" "Cože??? To snad ne!" "No, bohužel je to tak…" Sednu si na postel a dám si hlavu do dlaní… Sakra, co tu dělá??? Teď je všechno ztracený… Jak budu moct být s Billem když je tady on??? Potom si uvědomím, že určitě nepřijel jen tak… Zajímalo by mě, co má za lubem… "Neboj lásko, to bude dobrý…" řekne Bill sedne si vedle mě a obejme mě… "Bille… Já mám strach… Určitě nepřijel jen tak…" Odtáhnu se od Billa a podívám se mu do očí… Bože, jak já ho miluju! "Annie, nechci vás rušit, ale měla by ses jít rychle převlíknout a jít za svým otcem. Sháněl se po tobě a byl pěkně netrpělivej… Měla bys jít než tě půjde hledat do tvého pokoje…" řekne Sára a podívá se na mě. "Jo máš pravdu. Už jdu." odpovím Sáře a zvedám se z postele… Jdu ke dveřím společně s Tomem a Sárou než však stačím odejít chytne mě Bill za ruku, otočí k sobě a políbí mě… Potom se ode mě odtáhne a zašeptá: "Miluju tě…" "Já tebe taky…" oplatím mu a nemám daleko k pláči… Raději se otočím a jdu do svého pokoje… Převléknu se, učešu, trochu nalíčím a jdu za otcem…
"Ahoj tati." řeknu a dívám se na mého otce. "Ahoj Annie." odpoví mi a dívá se na mě. "Proč si přijel?" zeptám se ho, protože mě znervózňuje jak na mě kouká a nic neříká… "Přijel jsem abych tě odvezl domů." "Co - cože??? Ale proč?! Domluvili jsme se, že můžu na dva měsíce odjet." "To je sice pravda, ale naskytly se jisté okolnosti kvůli, kterým budeš muset svojí dovolenou přerušit…" "Jaké okolnosti?" "Tvoje zásnuby. Cherand je se svým otcem v Německu, a tak jsme se rozhodli, že uspořádáme zásnubní večírek a oznámíme vaše zasnoubení." Ale proč? Vždyť je ještě brzy… Osmnáct mi bude až za rok." Mýlíš se dítě, za deset měsíců. Sedmnáct ti bylo před dvěma měsíci. Je potřeba naplánovat svatbu, oznámit vaše zasnoubení a také byste se měli trochu poznat, nemyslíš?" Víš tati, ráda bych ti něco řekla…" "Tak mluv." "No, víš já… Zamilovala jsem se a Cheranda si nevezmu… Miluju Billa…" řeknu a čekám jak bude můj otec reagovat… "To nemyslíš vážně!!! Jak Cheranda si nevezmu? Prostě si ho vezmeš a hotovo!!! Kdo je vůbec ten Bill?" "Já jsem Bill." ozve se ode dveří… Otočím se a vidím Billa jak jde směrem k nám. "Bill Kaulitz, těší mě." řekne Bill a podává mému otci ruku… Ten však dělá jakoby ji neviděl a směrem ke mně řekne: "Tak na to zapomeň. Vezmeš si Cheranda a hotovo! Už jsem řekl. A s tímhle" můj otec se podívá na Billa opovrživým pohledem a dokončí svou větu "se můžeš rozloučit. Nikdy nedovolím, aby se má dcera zahazovala s takovým…" "Ale tati! nemůžeš mi přikazovat s kým budu a s kým ne!!! Já chci být s Billem a Cheranda si nevezmu! K tomu mě nepřinutíš!!!" Tak to se ještě uvidí holčičko, ty budeš dělat, co já chci! Takže si běž sbalit věci! Za patnáct minut odlétáme. Naše soukromé letadlo čeká." řekne můj otec a nepřipouští žádné námitky… Přesto se ještě pokusím o protest… "Ale tati…" "Žádné ale! Běž si sbalit své věci. Nebudu na tebe čekat věčně!" Zamířím ke dveřím a jdu do svého pokoje… Málem se přerazím na schodech, protože přes slzy skoro nevidím… "Annie! Jsi v pořádku???" řekne Bill a během sekundy je u mě… "Jo, nic mi není…" řeknu, ale vím, že to není tak úplně pravda… Sice se mi nic nestalo jak jsem upadla, ale mám pocit, že se mé srdce rozpadlo na tisíce kousíčků… Všechny mé naděje, že svého otce přesvědčím a budu moct být s Billem zmizely v nenávratnu… Jak může být tak krutý??? Jak po mě může chtít něco takového??? "Annie, neplač…" Utěšuje mě Bill když se mu, ale podívám do tváře zjistím, že se mu také lesknou oči… Snaží se však nedat na sobě nic znát… Určitě si uvědomuje tak jako já, že my dva nebude moct být spolu… Já ho, ale miluju! Tohle mi můj otec nemůže udělat! Za Billovy pomoci se zvednu a dojdu do svého pokoje. Když vejdu dovnitř zavřu za námi dveře a zhroutím se Billovi do náručí… Stojíme tam pěknou chvíli, objímáme se a svým způsobem si dáváme sbohem… "Miluju tě, Bille." řeknu a podívám se mu do očí. "Já tě taky miluju…" řekne Bill a políbí mě… Naposledy spojíme svá ústa… Po chvíli se od sebe odloučíme a Bill odejde z mého pokoje… Z mého života…L Já si sednu na postel a brečím… Potom si uvědomím, že si musím sbalit…L Zvednu se, doploužím se ke skříni a dávám si své věci do kufru… Pořádně na to nevidím… Ani se to nesnažím nějak rovnat… Prostě to dávám do kufru a je mi šumák jestli to bude zmačkané… Nejradši bych to znovu vyndala a nechala to tady ve skříni… Nejradši bych tu zůstala… Zůstala bych tu s Billem…L Po chvíli mám sbaleno… Vezmu svůj kufr do ruky a jdu za otcem… Ten na mě čeká v obýváku. Když mě spatří řekne: "Odnesu tvůj kufr a počkám na tebe v letadle. Rozluč se se Sárou a přijď. Hlavně ať ti to netrvá věčně!" Kývnu a jdu směrem k Sáře… Vidím na ní, že by mi strašně ráda pomohla. Bohužel, ale nemůže… "Měj se Sáro a až se vrátíte tak se stav…" řeknu a zase zaháním ty protivné slzy… "Neboj, určitě se stavím…" řekne Sára a taky má na krajíčku… Potom jdu k Tomovi… Obejmu ho a řeknu: "Měj se a dávej pozor na Sáru." Pokusím se o úsměv, ale moc mi to nejde… "Jo jasně, budu. Ty hlavně dávej pozor na sebe…" odpoví mi Tom… Jdu ke dveřím, potom se, ale ještě otočím, dojdu k Sáře a do ruky jí dám můj řetízek s přívěškem delfína… Miluju delfíny a tenhle řetízek jsem si koupila kdysi dávno na jedné dovolené… Od té doby jsem ho nesundala až teď… "Prosím tě, dej to Billovi…" řeknu tiše, otočím se a vyběhnu z domu… Nemohla bych tam být déle… Neunesla bych to… Ještě, že tady teď nebyl Bill… Nemohla bych se na něj dívat a odejít… Prostě by to nešlo… Už takhle je to strašně těžký… Dojdu až k letadlu, nastoupím dovnitř a zhroutím se na jednu ze sedaček… Cítím jak se letadlo odlepilo od země a odnáší mě od mojí lásky… Letím od někoho koho strašně moc miluji kvůli někomu koho jsem v životě neviděla a koho už teď nenávidím… Nenávidím Cheranda! Nenávidím ho!!!
Market